Onoho jara se na obloze objevila kometa. A to nevěstilo ničeho dobrého. Voda v řekách se k večeru barvila doruda, studny vysychaly a zrno plevelilo. Nejen pověrečným babám se za bílého dne zjevoval smrtonoš, tu v černém kyrysu na černém koni jako jezdec, tu zas jako lancknecht v císařských barvách s doutnákem v zubech a těžkou arkebuzou přes rameno. Sudba spustila přes obličej černý závoj a v pařátech míchala karty s barvami sedmi ran egyptských. A nebyl nikdo, kdo by tušil, že ran bude nesčetněkrát více a lidé všech stavů je volky nevolky budou násobit třiceti. V měšťanských domech obou pražských měst tou dobou kvasilo pivo, stejně jako ve šlechtických palácích rebelie. Nejdříve dům od domu, pak město od města se stavěli ti, kdož zůstávali věrni císaři, proti těm, kteří se houfovali pod korouhvemi českých stavů. Přibývalo jich. Přibývalo každým dnem, každou nocí, v nichž rebelie nabývala na síle. Říká se, že hraje-li si někdo s doutnákem v prachárně, dříve či později odskočí jiskra, co zažehne výbuch. Hráli si stavové, i hráli si Habsburkové a tou jiskrou se stalo zrušení protestantského kostela v Hrobech. Jak příznačné to jméno! Nastalý výbuch vypálil do erbu dní heraldické znamení. Zatím májový deštík svlažil dlažbu i prach královského města a opatrné sluníčko zvědavě nakukovalo otevřenými okny do sálu místodržících na Pražském hradě, kde se schylovalo k mordu. Schylovalo se k mordu, stejně tak k bouři, nejen jako k úkazu nebeskému či metafoře doby. Jako bouře se po schodišti valil dav nasupených pánů české šlechty, aby jako bouřlivý poryv rozrazil dveře dvorské kanceláře a stanul před strachem zkřivenými mordami pána z Chlumu a pána z Martinic zastupujících císaře na Pražském hradě. Soud? Ten byl ještě rychlejší jarní bouře. S prvním zahřměním byl vynesen ortel a místodržící nalezeni vinnými jako nepřátelé stavů i obecného dobrého v Království českém. Zahřmělo podruhé, i vláčeni byli davem k oknům rozevřeným dokořán jak pekelný jícen, už už připravený pozřít a nevydat. A jen co zahřmělo potřetí, řítí se z výšiny po hlavách škůdci do Jeleního příkopu podle hodnosti i důstojenství. Nejdříve Slavata z Chlumu, po něm pán z Martinic… Avšak co se sekretářem, tou krysou kancelářskou? Choulí se do lejster jak strašidlo a třese jako osikový list… Vzpomínáš, Filípku, na osiky v lomu, kde se již dávno kámen nelámal? Vzpomínáš na husté koruny stromů, které zvolnily tvůj pád do propasti? Avšak běda, třikrát běda, Filípku! Jelení příkop je holý jak prdýlka andílka a strmý jak smyk pivničního sklepa. Tak strmý, že se na jeho svazích nedaří žádnému větvoví. A notabene, co by si v takové sušině počaly osiky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284697