5. ledna Listuju svými zápisky. Uvědomil jsem si, že život tady je úplně jiný, než jak jsem si ho představoval. Že si vytvořím tak silný vztah nejen k ovcím samotným, ale i k výběhům, vrtochům počasí, různým projevům ročních období, trávě, stromům, keřům, stodolám, plotu, prknům, hřebíkům, ke všemu – to jsem nečekal. Když jsme se sem přestěhovali, představovali jsme si kolektiv, soběstačnou domácnost a udržitelný způsob života a tomu podobně. Nakonec je to trochu jiné, obzvlášť pokud jde o ten kolektiv (že skeptici mívají vždycky pravdu!). Byla dlouhá období, kdy jsem byl s ovcemi sám. Nejdřív jsem měl vztek, ani ne tak na ty, kteří mě v tom nechali, ale spíš kvůli tomu, že běžný život je tak těžké opustit. Ukázalo se, že mít práci, moct se kdykoli sebrat a zmizet, dělat takové ty konvenční věci je snazší než se starat o ovce. A já to chápu, není to tak, že by chov ovcí byl středobodem lidského života. Při pohledu zvenčí není nic moc lákavého na tom stát se malým (tj. nevýdělečným) chovatelem ovcí, ale ovce prostě vyžadují určité pracovní nasazení. Zvíře nemůže čekat, až se člověku bude chtít se o něj postarat, jak mi kdysi řekla moje teta. Postupně jsem se naučil přestat se snažit motivovat ostatní, kašlat na jejich představy a očekávání. Starám se o ovce a to mi stačí. Zažili jsme spolu chvíle zklamání, ovce a já. Vzniklo tak pouto. Ne mezi mnou a jednotlivými ovcemi, ty se stejně dřív nebo později porazí, ale mezi mnou a stádem a jeho potřebami. Teď už na nikoho vztek nemám. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284660
15. února Začal jsem znovu číst. Proč, to nevím. Možná proto, že ovce už teď neutíkají. Elektrický ohradník už totiž funguje líp. I zimní práce jdou hladčeji. Voda skoro nezamrzá. Jednu dobu jsem musel potrubí v jednom kuse opravovat – vnitřkem vede topný kabel pro ohřev vody – ale teď to podle všeho drží. Kdyby tak člověk věděl, že oprava je poslední a vydrží napořád. Dokonce ani žebřiny už se nelámou. Ne, že bych si stěžoval. Teď sedím doma a procházím svoji knihovnu. V prvních letech tady na statku ustoupily knížky do pozadí. Stala se z nich součást zařízení, vkusný doplněk k tapetám. Do starých kolejí jsem zajel rychle. Roland Barthes: „Aby bylo mé poselství co nejopravdovější (tj. aby bylo přesné), nesmí být jednotvárné. Ba co víc: musím najít – vymyslet – originální způsob, jak jej obměňovat.“ To mluví o literatuře. Já myslím, že to platí pro všechno, protože autenticita a opravdovost vyžaduje zapomenout na rutinu, zkušenosti, dokonce i znalosti. Jakmile člověk něco umí až příliš dobře, už to není zábava. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Doufám, že ovce si svou nevyzpytatelnost uchovají. Možná, že překonají i tu elektriku.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284660
10. března Jako chovatel ovcí se člověk stává citlivějším na detaily a signály. V době předjaří, přechodu mezi dokrmováním a pastvou, musí vycítit, jestli mají ovce hlad, jestli jim pastva stačí, nebo jestli je potřeba přidat balík siláže. Zní to jednoduše, když to člověk pochopí, ale trvalo mi několik let, než jsem k tomu dospěl. Dokážu poznat, jak moc mají hlad, podle toho, jak bečí a jestli ke mně běží, když k nim přijdu. Někdy dojdou až k brance, která od sebe odděluje jednotlivé části ohrady. Možná to není jenom tím, že jsem se naučil signály číst, ale i tím, že se mi je ovce naučily dávat. Máme jeden druhého, ovce a já.
100
Ukázka elektronické knihy