5. ledna Listuju svými zápisky. Uvědomil jsem si, že život tady je úplně jiný, než jak jsem si ho představoval. Že si vytvořím tak silný vztah nejen k ovcím samotným, ale i k výběhům, vrtochům počasí, různým projevům ročních období, trávě, stromům, keřům, stodolám, plotu, prknům, hřebíkům, ke všemu – to jsem nečekal. Když jsme se sem přestěhovali, představovali jsme si kolektiv, soběstačnou domácnost a udržitelný způsob života a tomu podobně. Nakonec je to trochu jiné, obzvlášť pokud jde o ten kolektiv (že skeptici mívají vždycky pravdu!). Byla dlouhá období, kdy jsem byl s ovcemi sám. Nejdřív jsem měl vztek, ani ne tak na ty, kteří mě v tom nechali, ale spíš kvůli tomu, že běžný život je tak těžké opustit. Ukázalo se, že mít práci, moct se kdykoli sebrat a zmizet, dělat takové ty konvenční věci je snazší než se starat o ovce. A já to chápu, není to tak, že by chov ovcí byl středobodem lidského života. Při pohledu zvenčí není nic moc lákavého na tom stát se malým (tj. nevýdělečným) chovatelem ovcí, ale ovce prostě vyžadují určité pracovní nasazení. Zvíře nemůže čekat, až se člověku bude chtít se o něj postarat, jak mi kdysi řekla moje teta. Postupně jsem se naučil přestat se snažit motivovat ostatní, kašlat na jejich představy a očekávání. Starám se o ovce a to mi stačí. Zažili jsme spolu chvíle zklamání, ovce a já. Vzniklo tak pouto. Ne mezi mnou a jednotlivými ovcemi, ty se stejně dřív nebo později porazí, ale mezi mnou a stádem a jeho potřebami. Teď už na nikoho vztek nemám. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284660