CAROL MARINELLIOVÁ
pryč. A pak jsem narazil na ten starý dům z hnědého kamene v Greenwich Village a hned jsem věděl, že tam chci bydlet, i když z Jobeovy reakce, když to zjistil, bys měla dojem, že jsem se přestěhoval do slumu.“ Naomi se zasmála. „Prostě jsem potřeboval místo, které nebude spojené se jménem Devereuxových a bude jen moje. Bylo mnohem starší než tenhle dům a Jobe říkal, že si jeho koupí zadělávám na problémy. Rekonstrukce se opravdu protáhla…“ „Dělal sis ji sám?“ „To ne, ale když do těch dveří vejdu, vím, že jsem doma. Přesně to jsem potřeboval.“ Přikývla. Rozhodně nemluvil o adresách v exkluzivních čtvrtích. „Kdykoliv si jdu něco koupit,“ prohodila, „musím přemýšlet o tom, jestli se mi to vejde do kufru nebo to budu muset někde uskladnit.“ „Odteď už ne,“ pravil a Naomi přikývla. Ulevilo se jí, že to vyslovil nahlas, a byla ráda, že si konečně ujasnila, co chce. „Jak ses seznámila s Meridou?“ zajímal se. „Kvůli spolubydlení?“ „Ne, rok jsme spolu chodily do školy,“ odpověděla. „Pak jsem se odstěhovala, ale zůstaly jsme ve spojení. Chtěla se stát herečkou a já dětskou sestrou, ale učitelka nám oběma říkala, že jsou to jen sny.“ „Proč?“ Zamračil se. „Chápu, že o herectví se to říká…“ „Byla jsem v učení hodně pozadu,“ vysvětlovala. „Pořád jsme se stěhovali z místa na místo, takže jsem nestihla dokončit ročníky.“ „Tvoje výuka byla asi dost nestálá.“ Vzal její obličej do dlaní a otřel jí slzy, ale znovu jí vytryskly z očí. Zdálo se, jako by otevřel stavidla divoké řeky a veškerá 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284638