GEORGIE LEE
toho, které jí právě připravil sir Nathaniel – zatočí hlava. Sira Nathaniela znala celá léta a věděla, že přestože ho mnoho lidí chová v úctě, často vyžadovalo značné úsilí, aby se člověk dočkal toho samého od něj. To, že se na Hugha díval s uznáním a nabídl mu pomoc, to… to bylo úžasné! Vzpomněla si, jak Hugha u slunečních hodin ujistila, že svou cestu zpátky k úctyhodnějšímu životu najde. Z chování sira Nathaniela bylo zřejmé, že Hugh na té cestě už je, a to znovu zpochybnilo všechny její názory na něj, právě ty, na které teď nechtěla myslet, protože se obávala, že by jí radost z dnešního dne pokazily. Netrvalo dlouho a dorazili ke skleněné stavbě oranžerie, která v sobě ukrývala bujnou směsici zeleně a květin. Zářivé barvy uvnitř ostře kontrastovaly se šedou a hnědou krajinou venku a železnými dveřmi. Hugh Claru pustil a dveře otevřel. Clara si protáhla prsty, když jimi procházela. Horko uvnitř ji zasáhlo stejně jako ztráta Hughova stisku. Neměli se držet za ruce. A obzvlášť ne když míjeli stáje a ošetřovatele koní, kteří se uvnitř starali o zvířata, která stála ve svých boxech a odfrkávala a řehtala. Vybavila si, jak rychle služky informovaly lorda Westbooka o Hughově zasnoubení posledně. Ani jeden z nich nepotřeboval, aby o nich stájníci šeptem referovali aristokratickým jezdcům, ale to gesto bylo natolik v duchu hry, že jí to bylo jedno. Byla to ztráta jejich sdílené radosti, co by jí vadilo víc, a k té by nevyhnutelně došlo, kdyby Hugha pokárala za to, že se chová tak familiárně. Proto raději neřekla nic. „Tyhle tu nebyly, když jsem tu byl naposledy.“ Hugh si zamyšleně prohlížel nadmíru zdobné 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284636
MARKÝZIN VÁNOČNÍ DÁREK
a sladce vonící květiny vyrovnané v květináčích na dřevěných stolech na kozách rozmístěných podél skleněných stěn. „Byly tu, ale krupobití je ten podzim poničilo. Lord Tillman se ze všech sil snažil zachránit především strom. Téměř o všechno ostatní přišel,“ vysvětlovala Clara, zatímco kráčeli směrem k pomerančovníku stojícímu uprostřed. Vyrůstal z velké jámy v kamenné podlaze a mezi jeho lesklými zelenými listy byl tu a tam vidět kulatý pomeranč. „Celých uplynulých šest let dělal všechno pro to, aby ho dostal do původního stavu. Není to úžasné?“ „To je.“ Hugh si připadal tak trochu jako všechna ta zeleň kolem něj a ten strom. Jako by byl sám zpustošen a zmařen a teď se usilovně snažil dát se znovu dohromady. Dostalo se mu pozornosti sira Nathaniela, díky níž s trochou štěstí získá výhodu ve svém soudním sporu. A doufal, že tím alespoň trochu dokázal i Claře, že není tím mizerou, za kterého ho pokládá. Jeho, stejně jako ten strom s pomeranči, k němuž vztáhl ruku, aby se ho dotkl, bylo ještě možné zachránit a zřejmě to byli schopni vidět kromě Adama i jiní lidé. „Tamhle je dvojka.“ Hugh ukázal na papírovou číslici přivázanou stuhou na kmen stromu. „Co je naše další nápověda?“ „Skoro se mi odsud nechce odejít,“ vzdychla Clara. „Venku je taková zima.“ „Prohrajeme, když tu zůstaneme, a pak budeme muset snášet všechno to vychloubání lady Fultonové, pokud ona s lordem Westbookem vyhraje.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284636
GEORGIE LEE
„Asi máte pravdu,“ souhlasila Clara nepřítomně, ale nehýbala se. Očima nepřestávala objímat strom. Hlavu naklonila zamyšleně k rameni a pramínky vlasů jí pohladily rozpálené tváře. Pod tím stromem našla spokojenost, jakou u ní Hugh neviděl ani včera na schodišti nebo u večeře, ba ani dnes u slunečních hodin. Jen jednou ji viděl tvářit se takhle. To bylo před šesti lety, když spolu stáli pod jinou zelení. Z jejich prvního polibku jí tehdy tváře zrůžověly stejně jako teď z příjemného tepla oranžerie. Přitiskl k sobě prsty a téměř v nich ucítil bobulku jmelí, kterou tenkrát utrhl z větvičky nad jejich hlavami, s Clarou stále v náručí a s její chutí ulpívající mu na rtech. Hugh si rozepnul horní knoflík černého redingotu, aby si trochu ulevil od tepla ve skleníku. Dál se díval na Claru, okouzlený svůdnou křivkou jejích úst nad zvednutým límcem pláště lemovaného kožešinou a ruměncem z tepla uvnitř, který dodával její pleti barvu. Když se předtím venku ohlédl a uviděl ji, jak běží daleko za ním a usmívá se stejně, jako to dělávala, když tady před lety společně jezdili v saních, chtěl se obrátit a obejmout ji, zvednout ji a točit se s ní dokola, dokud by její smích neumlčel všechny ptáky v lese. Ten úsměv jí na obličeji vykouzlil on a jejich společně strávený čas. Nechtěl o něj přijít. Ta radostná nevázanost z ní nevyprchala, ani když narazili na sira Nathaniela. Nedívala se na něj, na Hugha, jako na nějakého vyvrhele, ale usmívala se a smála s nakažlivou lehkostí, která ho očarovala do té míry, že nakonec dokázal zapomenout sám na sebe a na všechno a prostě jen být s ní. Uvědomoval si, že dokonce i teď by měl naléhat, 100 Ukázka elektronické knihy