„Vždycky se ujisti, že máš na výběr ze dvou cest,“ řekla jí teta Sonja. Seděly zrovna v obchodním domě Selfridges a popíjely čaj. Nataša se vyhýbala čemukoli, co chutnalo jako kokos. Hluboko v jícnu jí stále ještě vězela žlučovitá pachuť Malibu. Jeho lepkavá nasládlost. Jako tropické sperma — teda ne že by tomu tak někdo ve škole řekl. Něco takového by spíš mohlo zaznít u nich doma od dětí na ulici nebo od jejich matek s nažloutlými zuby a polyesterovými topy na ramínka. Ty nejspíš po alkoholu zvracejí v jednom kuse. Nataša byla rozhodnutá už nikdy v životě nepít. Ne hodlala skončit jako ony. Stěží chtěla být sama sebou. Nejraději by uvnitř byla stejně čistá jako dřív. Čistá a křeh ká jako vůle k odporu. Na to, že byl vánoční týden, panovalo nezvykle teplé počasí. V Selfridges měli vánočně vyzdobené podlaží snad už od srpna, kdy duševně choří jedinci začínají nakupovat všechny ty cetky. Dá se přehnaná sentimentalita považovat za duševní chorobu? Měla by. Její nedostatek za ni považován je. Tím trpěla Estella. To byla její nemoc. Byla krásná, ale neměla srdce. Tak to řekla Pipovi. Kdybyste si mohli vybrat jedno, nebo druhé, co byste zvolili? Přílišnou citlivost, nebo naopak naprostou netečnost? Ale vážně. Nebo i to jsou dvě otevřené cesty? Co přesně tím teta Sonja myslela? „Ze dvou cest?“ nechápala Taša. „Ze dvou potenciálních cest. Že máš možnost volby. Možnost vydat se jiným směrem. Nevydávej se po žádné cestě tak daleko, aby z ní už nebylo návratu. Nikdy
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284608
neprocházej dveřmi, které se za tebou zabouchnou. Nechávej si je otevřené. To je nejdůležitější. Nemyslím tím ve skutečnosti, ačkoli ani to není špatný nápad. Myslím to metaforicky. Obrazně. Prostě nedělej nic, co už nejde vzít zpět.“ „Myslíš něco jako tetování?“ Teta Sonja zavrtěla hlavou. „Tetování si nech udělat, kolik chceš. Zvlášť pokud se nechceš vdávat.“ Taša si pořád nebyla jistá, co tím teta Sonja chce říct. Z jejího výrazu nedokázala nic vyčíst. „Ne, ne,“ pokračovala teta Sonja. „Myslím to koncep čně,“ řekla a poklepala si na čelo. „Jako tady. Kouříš, že ano?“ „Ne,“ vyhrkla Taša. Nádech. Výdech. „Tak dobře. Ano. Občas.“ „A dostala ses už za hranici toho, že se sama rozhoduješ, kdy po cigaretě sáhnout? Pořád ještě si můžeš pomoct, nebo už kouřit musíš?“ Nataša ucítila, jak se v jejím nitru zavrtělo malé stvoření. Červ, který toužil po potravě. Červ, který se v ní zrodil ještě v Rusku, za školou, u toho starého kráteru po nějakém výbuchu. Když tam spolu s ostatními stála a poprvé si zapálila a Nicova sestra se na ně přitom usmívala a povzbuzovala je. „Ano, už asi ano.“ „Tak to je chyba,“ prohlásila teta Sonja. „Ale můžeš se z ní poučit. Nedovol, aby tě něco jiného tak ovládlo. Někteří lidé jsou závislí například na jídle. Musejí secpat, na co přijdou, a nemůžou se tomu ubránit, ani když chtějí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284608
Podívej tamhle,“ řekla a kývla směrem k dívce zhruba v Natašině věku, která seděla sama u stolu. Měla černý šátek na hlavě a buclaté tváře. Taša si jí všimla už předtím. V podstatě se přejídala na veřejnosti. Dávala si celé odpolední menu. Třípatrový nášup dortíků a sendvičů. Projídala se jím, jako by to byla nepříjemná práce, kterou musí co nejdřív odvést, aby si ji konečně mohla odškrtnout. Na druhou stranu ale zároveň tak trochu vypadala, jako by ji neměla nikdy dokončit, jako ten chlápek z antických metafor, který musí navěky tlačit kámen do kopce. Ačkoli takovou prací se aspoň dají spálit nějaké kalorie. „Nevypadá dvakrát spokojeně,“ poznamenala. „Možná je. Kdoví? Kdo jsme my, abychom to mohly posoudit?“ „No…“ „Třeba už nejedla celé dny. Nebo něco oslavuje. Ale to si nemyslím. Souhlasím s tebou. Vypadá jako boží umučení. Vydala se na cestu, ze které je těžké se vrátit. Tohle už nedělá z vlastní vůle. Už nemůže přestat. Stejné je to s alkoholem. S kokainem. Pro některé i s masturbací. S vibrátory. Někdo si nemůže pomoct a musí chodit za prostitutkami. Pokaždé říkají, že tentokrát je to naposled, ale nikdy to naposled není.“ Taša si připadala divně. „Možná bychom na ni měly přestat zírat.“ „Ano. Pravda. Nechceme, aby se kvůli nám cítila ještě hůř,“ souhlasila teta Sonja. Pak se zadívala na Tašu. „Nedovol, aby se za tebou nějaké dveře zavřely,“ zopako-
100
Ukázka elektronické knihy