H u b e rt W o l f : C e l i bát
objevovaly snahy donutit kněžský dorost katolických východních církví k přijetí celibátu. Protože v západní Evropě neexistovaly uniatské církevní struktury a biskupové, museli kandidáti na kněžský úřad žádat o vysvěcení římskokatolického biskupa, který pak trval na slibu celibátu coby podmínce pro udělení svátosti svěcení. Tato praxe byla definitivně opuštěna díky dekretu Kongregace pro východní církve z 14. června 2014.22 Dnes jsou kněží různých východních ritů, často Ukrajinci či Rumuni, naprosto samozřejmě činní v německých biskupstvích, dílem v duchovní péči ve vlastních obcích, dílem v římskokatolických farnostech, kde pak také celebrují podle předpisů německého misálu. O problémech s těmito ženatými faráři, jejich ženami a dětmi není nic známo. Ženatí faráři jsou – stejně jako v Altenberge v katolickém Münstersku – zjevně nejen zcela samozřejmě akceptováni, ale dokonce i kladně hodnoceni.23 A proto není co dodat ke slovům patriarchy melkitské řeckokatolické církve Maxima IV. Saïgha, který na druhém vatikánském koncilu, když řada západních koncilních otců zdůrazňovala vznešenost celibátu, konstatoval: „Jestliže je však vyzdvihována krása kněžského života v celibátu, nesmí se ničit paralelní a stejně tak apoštolská tradice kněžstva, jež na sebe vzalo svazek svatého manželství, ani se jí nesmí opovrhovat.“ A s ohledem na bouřlivé debaty o zrušení příkazu celibátu v latinské církvi lapidárně poznamenal: „Kněžství je spíše funkce než životní stav. Není vázáno na osobní zdokonalování, jako celibát pro Boha, nýbrž na užitek církve. Celibát proto může zmizet, jestliže si to žádá užitek církevního úřadu. … V případě potřeby se musí obětovat ne kněžstvo celibátu, nýbrž celibát ve prospěch kněžstva.“24 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284557