Nedělní piknik se protahoval, stejně jako stíny, a Martin upadal do sladkého snění o Amandine, o dnech bez začátku a konce strávených ve stínu platanu s lahví červeného a klobáskou, kozím sýrem a dobrým chlebem. Stín fíkovníku není zdejšími lidmi doporučován, je příliš hustý. Zaznamenal ještě, jak Lucien, Bernard, který se přijel podívat na Lucienovu fenku, a Maurice sklouzli do jakési nesrozumitelné řeči, která zurčela jako jarní potok v čerstvě probuzené přírodě. Nerozuměl ani slovu a neměl sílu se na cokoliv ptát nebo o tom přemýšlet. Usnul, ukolébán tím neznámým zvukem a červeným vínem. Vzbudila ho až přicházející bouřka, kterou sice Lucien ráno předpověděl, ale v niž nikdo nevěřil nebo nechtěl věřit. Namáhavě se probral a slyšel, jak Maurice pobízí Antoina ke spěchu a něco si vykládá s Lucienem v té samé nesrozumitelné řeči, která ho předtím uspala. „Co je zase tohle? Nějaký místní dialekt?“ „To už nikdy neříkej!“ Lucien i Pierre jako jeden muž tvrdě zareagovali. Úplně ho zamrazilo. V jejich hlase byla skutečná zloba. Hned mu bylo jasné, že šlápl vedle. Když už si myslel, že je přijat, že prošel všemi rituály a zatěžkávacími zkouškami, zase narazil. A když se běželi schovat do cabanon, Ernest mu houkl do ucha: „Teď budeš muset žehlit. Hrábnuls jim do vnitřností, to je jejich jazyk, rozumíš.“ Provensálština je pro jednoho jazykem předků, něčím výsostně intimním. Pro druhého jazykem staré literatury, zpěvu rytířských lásek, jazyk trubadúrů. Než Pierre po bouřce odešel, houkl na Martina, ať přijde příští sobotu na konec světa, do Sivergues. Měl se přesvědčit, že konec světa může být hrozně rušné místo.
Ještě než Martin stačil vystoupit z auta na parkoviště pod věčně zeleným dubem, přitočil se k němu starší muž o holi a zařval mu do okýnka: „Zase jeden takovej, smetánka s kramflíčkama, opruzovači, šašci,
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284452