Ať už jde o hmatatelné, nebo neviditelné věci. Bylo vlastně jedno, co za zvíře – či bytost to mohlo být. Pro místní to mělo svou hodnotu, a tak to hostům s hrdostí ukazovali. Jak málo jim stačilo k radosti v životě, jak málo jim stačilo k povznesení jejich osobní důležitosti. Vzhledem k jejich situaci neměli příliš na výběr… Upoutal mě rychlý proud křišťálově čisté vody v říčce, která lemovala naši cestu. Byla to nevelká říčka, měla na šířku několik metrů a její tok byl velice prudký. Požádala jsem šoféra, aby zastavil. Bylo se na co dívat a chtěla jsem udělat pár snímků. V dálce, na druhé straně říčky se páslo stádo jaků. Jejich majitel měl postavený stan nedaleko od nich. Kolem nás byla rozkvetlá louka. Byla to poslední zeleň, která se teď jakům nabízela. Nádherný podzimní den! Po cestě jsme viděli další stany nomádů. Ti tu asi přezimují. Zásobují se teď potravou pro sebe i pro zvířata. Maso, sýry a další nutnosti. Rozhodli jsme se zůstat a připravit si něco k obědu. Něco jednoduchého. Seděli jsme na příhodném místě s příjemným výhledem do krajiny, pod teplým sluncem a obklopeni prostranstvím, které naše oči nedokázaly ob‑ sáhnout. I Mola měla stejný pocit. „Jak dobře je být na tak pěkném místě!”
(98) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284436