Amanda (Ukázka, strana 99)

Amanda

Oslnivě se na nás usmála. „Vítám vás v lupanáriu.“ Mikročip se v tomto případě moc nepřed­vedl, ale jen těžko se dalo nepochopit, kde jsme se ocitli.

Vodička si ulízl vlasy nad čelem. Holt stará škola. „Zdravíčko, madam.“ „Předpokládám, že vás sem přivedl zájem o naše služby, rozmanité a na vysoké úrovni.

Jsme ostatně nejlépe hodnocené lupanárium na přivrácené straně planety.“ S těmi slovy mirska zvedla z pultu skleněný tablet, zamrkala růžovými řasami a pokračovala: „Víte, co si budete přát, nebo si necháte poradit?“ „Moment, podívám se.“ Vodička se pohotově natáhl po nabídce, ale já ho zarazil. „Hledáme tu lidského otroka.“ Mirská obsluha zavrtěla hlavou. „Takového tu nemáme.“ „Já myslím, že máte,“ nedal jsem se.

Mirska se pousmála. „Jednoho, ale… to už je víc než čtvrt roku. Než se stala ta nehoda.“ „Jaká nehoda?“ zeptali se unisono Vodička s Giuseppem ve sluchátku. „Šlo o… neporozumění specifickému fungování lidského těla. Politováníhodné. Od té doby lidi nenabízíme. Není snadné je sehnat a množ-

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284377

Kristýna Sněgoňová

ství jejich tělesných otvorů může být pro některé naše hosty matoucí, takže…“ „Ne jako zaměstnance, jako zákazníka,“ přerušil jsem ji. „Nebude to víc než pár minut, co sem přišel.“ Mirska našpulila růžové rty. „O našich hostech neposkytujeme informace. Zakládáme si na diskrétnosti.“ Tlačit na ni dál mohlo být nebezpečné, a tak jsem zvedl dlaně, aby pochopila, že nehodláme dělat problémy, protože na podobných místech se vždycky schovávalo pár vazbičů připravených rozbít huby problémovým kunšaftům a já už měl za dnešek kvótu rvaček splněnou a překročenou. „Sloužíme stejné paní. Jestli tu je, bude mít velký problém.“ Mirska se nepřestávala usmívat. Trudný osud neposlušného otroka ji zjevně netrápil.

Ostatně velký problém bude mít Gerasim tak jako tak, až na to, že ne s Agou. „Chceme mu pomoct,“ pokračoval jsem. „Záleží nám na něm. Jsme jeden druh.“ „Je mi líto. Informace o hostech nesdělujeme.“ Nepatrně zaváhala a potom se usmála o něco víc. „Jediná možnost je podívat se a přesvědčit se sami, že je v pořádku a návštěvu u nás si užívá.“ Zvedl jsem ruku. „Moment, můžeme se podívat?“

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284377

Amanda

Mirska mě vyčkávavě pozorovala, jako by čekala, jestli nabídku pochopím sám.

Byl to ale Vodička, kdo poklepal na sklo tabletu. „Šmírování ostatních. Nejlevnější služba.“ Promnul jsem si oči. „Řekni, že máš u sebe prachy.“ „Jen pár drobných,“ přiznal Vodička. „Nechával jsem si je, však víš… Proč platit, když má Rus plnou kapsu zlata?“ „Tu už asi nemá,“ konstatoval jsem. „Bože, nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale… chceme se podívat.“ Šlapka kývla. „To ráda zařídím.“ Vodička vytáhl z kapsy všechny zlaté plíšky, které se mu před námi povedlo utajit. Bohudíky to mirsce stačilo. Ukázala na jednu z chodeb vedoucích do útrob domu, kde si nás převzala jiná asi-žena, druh jsem tentokrát nepoznával.

Dovedla nás k polstrovaným dveřím a otevřela.

Vstoupili jsme.

Ani nevím, jestli mě překvapilo, že jsme Rusa nešmírovali sami. V půlkruhové místnůstce panovalo intimní šero, na stolku stála skleněná koule a vypouštěla do vzduchu omamnou vůni.

Na zdi bylo zjevně cosi na způsob jednosměrného zrcadla ve výslechových místnostech, před kterým stály pohodlné sedačky. Nenapadlo by

99

Ukázka elektronické knihy