lidé se polohlasem bavili a do toho třískaly talíře, šálky a sklenice. Pianistovo utrpení skončilo po deseti minutách. Mírně se uklonil; skoro nikdo mu nezatleskal. „A nyní, dámy a pánové, okouzlující slečna Kellerová z roztomilého Švýcarska! Obšťastní nás několika vybranými šansony.“ Aspoň že konferenciér dosud neztratil optimismus. Jestli se teď ten datel se svou klaviaturou neprosadí, tak ani ta holka ze země Heidi, děvčátka z hor nemá šanci. O tom byl Bronstein přesvědčen. Opona šla znovu nahoru a na rampu vystoupila pihovatá rusovláska. Bronstein ji odhadoval na něco přes dvacet, možná tak na pětadvacet. Šaty měla elegantní a nevtíravé. Uklonila se a bez problémů ignorovala škodolibé křenění několika opilců. Mírným úklonem hlavy dala znamení hudebnímu doprovodu, že může začít, a po pár taktech spustila. Bronsteina okamžitě uchvátila. Tak rozkošný, a přitom plný a silný hlas by neočekával. Zbytek publika zjevně také ne, protože veškerý hluk v pozadí rázem ustal. Všichni přítomní propadli kouzlu jejího hlasu, a když se napravo vzadu kdosi odvážil zakašlat, zasyčelo na něj stonásobné „pst!“. Slečnu Kellerovou zahrnul bouřlivý aplaus a diváci se hlasitě dožadovali přídavku, kterého se jim nakonec dostalo. Operetní písně se střídaly s uměleckými áriemi a Bronstein se přistihl při otázce, proč tu dámu neangažovala opera. Možná to bylo jejím mládím, napadlo ho. Ale kdyby ředitel Dvorní opery někdy zabloudil do tohoto podniku, tak by ji štandopéde odvlekl z jeviště a nabídl jí smlouvu. Bronstein si byl jistý, že stojí u zrodu veliké kariéry. Celý svět bude nejspíš brzy hovořit o Kellerové a on bude moci říct: Ano, já jsem ji slyšel, když ji ještě nikdo neznal. Po půl hodině už toho Kellerová měla dost. Ještě jednou se uklonila a pak odešla definitivně. K veliké lítosti publika, jež následujícího artistu přijalo nevrle. A když pak tomu nebožá_98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284357