lidé se polohlasem bavili a do toho třískaly talíře, šálky a sklenice. Pianistovo utrpení skončilo po deseti minutách. Mírně se uklonil; skoro nikdo mu nezatleskal. „A nyní, dámy a pánové, okouzlující slečna Kellerová z roztomilého Švýcarska! Obšťastní nás několika vybranými šansony.“ Aspoň že konferenciér dosud neztratil optimismus. Jestli se teď ten datel se svou klaviaturou neprosadí, tak ani ta holka ze země Heidi, děvčátka z hor nemá šanci. O tom byl Bronstein přesvědčen. Opona šla znovu nahoru a na rampu vystoupila pihovatá rusovláska. Bronstein ji odhadoval na něco přes dvacet, možná tak na pětadvacet. Šaty měla elegantní a nevtíravé. Uklonila se a bez problémů ignorovala škodolibé křenění několika opilců. Mírným úklonem hlavy dala znamení hudebnímu doprovodu, že může začít, a po pár taktech spustila. Bronsteina okamžitě uchvátila. Tak rozkošný, a přitom plný a silný hlas by neočekával. Zbytek publika zjevně také ne, protože veškerý hluk v pozadí rázem ustal. Všichni přítomní propadli kouzlu jejího hlasu, a když se napravo vzadu kdosi odvážil zakašlat, zasyčelo na něj stonásobné „pst!“. Slečnu Kellerovou zahrnul bouřlivý aplaus a diváci se hlasitě dožadovali přídavku, kterého se jim nakonec dostalo. Operetní písně se střídaly s uměleckými áriemi a Bronstein se přistihl při otázce, proč tu dámu neangažovala opera. Možná to bylo jejím mládím, napadlo ho. Ale kdyby ředitel Dvorní opery někdy zabloudil do tohoto podniku, tak by ji štandopéde odvlekl z jeviště a nabídl jí smlouvu. Bronstein si byl jistý, že stojí u zrodu veliké kariéry. Celý svět bude nejspíš brzy hovořit o Kellerové a on bude moci říct: Ano, já jsem ji slyšel, když ji ještě nikdo neznal. Po půl hodině už toho Kellerová měla dost. Ještě jednou se uklonila a pak odešla definitivně. K veliké lítosti publika, jež následujícího artistu přijalo nevrle. A když pak tomu nebožá_98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284357
kovi navíc sletěl talíř, tak s konečnou platností propadl. Ozval se první pískot a žonglér hleděl, aby už byl ze scény pryč. Následoval elév, jenž se činil s velkými dramatickými monology a působil pozoruhodně odcizeně. Představení zakončilo taneční číslo, přičemž děvčata z revue mohla být na vkus Marie Caroliny oblečena až příliš spoře. Ale sečteno a podtrženo, usoudil Bronstein, tento program by mohl slečně von Ritter vyhovovat, aniž by jeho kvůli němu prohlásila za nemravu. „Bylo to pěkné,“ řekl na to i Lang. „A co budeme dělat teď?“ „Nevím, co budeš dělat ty, Langu, ale já půjdu domů.“ „Cože? V deset už chceš jít domů? A já tě měl za starého mazáka.“ Bronstein pokrčil rameny. „Než se tam dostanu, bude jedenáct. A než zalezu do postele, určitě už bude zítra.“ Lang se zadumal, ale žádný argument ho nenapadl. „No tak jo,“ řekl nakonec. „Padáme.“ Bronstein zaplatil účet a společně odešli ze sálu. Na ulici vrchní komisař popřál svému bývalému adjutantovi dobrou noc a požehnanou budoucnost. Potom zamířil k Ringu. Po dvou cigaretách přijela tramvaj a odvezla ho k nové univerzitě. Tam mohl neprodleně přestoupit a za další půlhodinu dojel do Dornbachu. Chvilku zvažoval, jestli by neměl zajít do některého zdejšího lokálu na sklenku mladého vína, ale pak usoudil, že bude přece jen moudřejší odebrat se do postele. Začal se přehrabovat v kapsách, konečně našel klíč a obřadně odemkl domovní vrata. Tiše se vyplížil do schodů, otevřel dveře do bytu a rozsvítil v kuchyni. Přistihl se, že si pobrukuje jeden ze šlágrů, jež zpívala ta švýcarská slečna. Cítil se příjemně povznesený a po poněkud odbyté hygieně se ihned odebral na lože. Když věžní hodiny dornbašského kostela odbíjely jedenáct, Bronstein už spal.
99_
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284357
V.
P Á T E K 14.
ÚNORA
1913
Z říše Morfeovy ho vyburcoval budík v sedm hodin. Jako obvykle. Slunce dopadalo na střechy téměř jako magický lesk a Bronsteinovi to propůjčovalo netušenou energii. Svižně vyskočil z postele a nalil si vodu do lavoru. Potom si svlékl noční košili a umyl se. Postavil na kafe, a než si vyčistil zuby, voda se uvedla do varu. Krátce pohlédl na hodiny a ujistil se, že si ještě může dát obvyklou snídani: šálek kávy a dvě cigarety. Myslel u toho na nadcházející rande s Marií Carolinou. Musí ještě vydržet osm hodin v úřadu, a potom začne krásný život. A navíc ho čeká sobota a neděle. Podle toho patřičně naladěný pak za pět minut tři čtvrtě na osm odešel z domu a odebral se na elektriku. Přistihl se, že je nervózní jako školáček. První den na novém pracovišti. Jak to tam asi dopadne? Je na to vhodně oblečený? A hlavně: nezapomněl, co bude ve své nové kanceláři potřebovat? Apropos kancelář! Včera si ani nevyklidil psací stůl na komisařství! Ale při troše štěstí mu schválí volno, aby si mohl dát do pořádku osobní záležitosti. V pátek se normálně beztak žádná nová práce nezačíná. Elektrika se už se skřípěním a rumplováním blížila. Hbitě naskočil do předního vozu a posadil se, zároveň si hned zapálil cigaretu. Když vystoupil, cigareta byla už čtvrt hodiny vykouřená. Poslední metry do nové kanceláře urazil pěšky a vstoupil do mohutné budovy se samozřejmostí muže, jenž v ní strávil už půl života. Bez okolků se odebral do místnosti číslo 110 a dychtivě otevřel dveře. _100
Ukázka elektronické knihy