se teda pořádně pletete. V té chvíli mě ale zkrátka nic lepšího nenapadlo. Táta mi zakázal televizi a teta se mračila celý den. „Lhaní je mnohem horší, než kdybys to pero rozkřápla,“ zopakovala několikrát. „A šlo by slepit?“ zkoušela jsem se vyptávat a doufala, že se tetě zlepší nálada. „Nešlo,“ odbývala mě a nálada se jí rozhodně vůbec nelepšila. Ale ani tenhle průšvih mě neodradil od dalšího pátrání po zajímavých věcičkách schovaných nebo zašantročených někde po domě. Zvlášť před narozeninami mi to nedalo pokoj. A tak když teta s tátou odjeli a já zůstala sama doma, okamžitě jsem se vydávala pátrat. Smůla byla, že mě nechávali doma samotnou zřídkakdy, a když už na to došlo, tak jen na chviličku. „Nehodlám zase volat hasiče,“ přeháněla teta a připomínala, jak Vítek rozdělal oheň v obýváku na koberci. „Ale to říkala babička, že se má ten časopis s pánem v plavkách spálit,“ bránil se pokaždé znovu Vítek. Tentokrát ale řekli, že jedou krom nákupu taky na poštu poslat naše dopisy pro Ježíška. Přistavila jsem si židli k nejvyšší skříni v pracovně a zašmátrala v polici. Krabička! Tam něco bude! Možná prsten. Nebo řetízek! Třeba ho táta schovává pro tetu. A chce si ji vzít za ženu. Když jsem ji chtěla vyndat, vylétla složka s jakýmsi papírem. Krabička byla sice prázdná, ale ten papír mě zaujal. Kateřina Zábranová, četla jsem jméno maminky. Co když píše tátovi něco důležitého? Co když už nás doopravdy chce vzít k sobě? A moc se jí stýská? A co když je tam napsané,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284252