si noční košili a naučeným pohybem svázala vlasy do uzlu. „Nejdřív jdu já, vy napočítáte do třiceti a jdete za mnou.“ Rozhlédla se, a nakonec z natrženého rukávu uškubla chomáč bílé nitě. „Označím dveře, kterýma projdete, a půjdete pořád rovně až k oknu, prolezete ven a pak dolů po plechové stříšce. U zdi tam roste velký javor, dá se po něm sešplhat na zem. Já zabavím toho, co venku hlídá. Budete mít tak minutu a půl, možná dvě, víc ne. Jo a na té plechové střeše bacha, ať nevzbudíte prasata.“ „Prasata?“ vyhrkl Tonda. „Čtyři nohy, rypák… Copak v Praze nemáte –“ „Ale já přece vím, co jsou –“ „Tak výborně,“ nenechala ho Marie domluvit, velitelsky nakrčila obočí a vyrazila ke dveřím. Zvon pořád divoce vyzváněl, jeho zvuk prostupoval celým klášterem, rozechvíval staré kamenné stěny i pradávný vzduch, který obklopovaly. Krchleby budou za chvíli na nohou, uvědomil si Jirka. Není čas. Přesto na poslední chvíli Marii zastoupil cestu. „Co hledá Anastázie na Haltýři? Musím to vědět.“ Dívka zůstala zaraženě stát. Zadívala se zkoumavě na Jirku, ten jí pohled opětoval. „Svou matku,“ pronesla při škrceným hlasem, a než stihl Jirka zareagovat, prosmýkla se kolem něj a rozběhla se chodbou pryč. Zvon konečně utichl. Třicet vteřin. Jirka s Tondou na sebe kývli. Teď, nebo nikdy. Venku začínal další horký den, ale tráva v krchlebské zahradě byla ještě mokrá rosou a ve stínu pod stromy se držel chlad. Marie nelhala. Cestu, kterou jim popsala, našli bez potíží. Dostali se do zahrady. Za sebou slyšeli probouzející se klášter, bouchnutí okenice, vrznutí dveří, hlasy. Mířili zpátky ke korytu Chudobenky a v Jirkovi s každým 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284191