si noční košili a naučeným pohybem svázala vlasy do uzlu. „Nejdřív jdu já, vy napočítáte do třiceti a jdete za mnou.“ Rozhlédla se, a nakonec z natrženého rukávu uškubla chomáč bílé nitě. „Označím dveře, kterýma projdete, a půjdete pořád rovně až k oknu, prolezete ven a pak dolů po plechové stříšce. U zdi tam roste velký javor, dá se po něm sešplhat na zem. Já zabavím toho, co venku hlídá. Budete mít tak minutu a půl, možná dvě, víc ne. Jo a na té plechové střeše bacha, ať nevzbudíte prasata.“ „Prasata?“ vyhrkl Tonda. „Čtyři nohy, rypák… Copak v Praze nemáte –“ „Ale já přece vím, co jsou –“ „Tak výborně,“ nenechala ho Marie domluvit, velitelsky nakrčila obočí a vyrazila ke dveřím. Zvon pořád divoce vyzváněl, jeho zvuk prostupoval celým klášterem, rozechvíval staré kamenné stěny i pradávný vzduch, který obklopovaly. Krchleby budou za chvíli na nohou, uvědomil si Jirka. Není čas. Přesto na poslední chvíli Marii zastoupil cestu. „Co hledá Anastázie na Haltýři? Musím to vědět.“ Dívka zůstala zaraženě stát. Zadívala se zkoumavě na Jirku, ten jí pohled opětoval. „Svou matku,“ pronesla při škrceným hlasem, a než stihl Jirka zareagovat, prosmýkla se kolem něj a rozběhla se chodbou pryč. Zvon konečně utichl. Třicet vteřin. Jirka s Tondou na sebe kývli. Teď, nebo nikdy. Venku začínal další horký den, ale tráva v krchlebské zahradě byla ještě mokrá rosou a ve stínu pod stromy se držel chlad. Marie nelhala. Cestu, kterou jim popsala, našli bez potíží. Dostali se do zahrady. Za sebou slyšeli probouzející se klášter, bouchnutí okenice, vrznutí dveří, hlasy. Mířili zpátky ke korytu Chudobenky a v Jirkovi s každým 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284191
krokem narůstala naděje. Pořád tomu nemohl uvěřit. Dostanou se odtud. Lano, po kterém v noci vylezli, ale zmizelo. Ve spěchu prohledali okolní křoví. Nenašli nic, asi ho někdo odvázal a odnesl. Tonda z hromady větví vytáhl lucernu. Měl ji tam přes noc schovanou? Co vůbec celou noc dělal? Jirka se ho nezeptal, na vyprávění bude čas, až budou v bezpečí. „Kašlem na lano, zvládneme to i bez něj,“ prohlásil Tonda a přehoupl se přes okraj šachty. Jirka se naklonil. Kolmá stěna naštěstí nebyla úplně hladká, prorůstaly jí kořeny okolních stromů a na několika místech z ní trčely kameny. Snažil se vzpomenout, kde se zapíral nohama, když lezl nahoru. V denním světle ale všechno vypadalo jinak. Pokoušela se o něj závrať. V noci si vůbec neuvědomoval, jak je to vysoko. „Budu tě chytat,“ ušklíbl se Tonda. V hlase mu zněla úleva. Jako kdyby už byli v bezpečí, daleko od Krchleb. Zatímco se Tonda spouštěl dolů, krčil se Jirka u okraje šachty a díval se zahradou směrem k šedivým budovám kláštera. Za denního světla zvonice nevypadala tak zlověstně jako v noci. Jirka slyšel z šachty supění a šramocení, Tonda se ještě nedostal dolů. Co mu tak trvá? Pár minut a jsme pryč, zadoufal Jirka. Dokážou to. Krchlebani se pořád neobjevili. Vědí už, že utekl? S trochou štěstí ne. Zničehonic si vybavil výraz v Mariině tváři. Ten zvláštní záblesk v očích. Něco podstatného jim neřekla. Lhala? Ne, spíš jen neprozradila celou pravdu. Zatajila nějaké nebezpečí, o kterém by měli vědět? Možná se jen bála, že u ní Jirku s Tondou najdou, a tak se snažila rozhovor co nejrychleji ukončit. Na protějším konci zahrady se něco pohnulo. Někdo tam byl, úplně vzadu. Už Jirku hledají? Přikrčil se za zídkou. No tak, Tondo, hni sebou… A právě v tom okamžiku, jako 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284191
odpověď na jeho myšlenku, se z šachty ozvalo překvapené vyjeknutí a v následující vteřině něco těžkého dopadlo na hladinu potoka.
96
Ukázka elektronické knihy