Ovanes si pozval na pomoc Vasilije a společně, přemáhajíce strašlivou slabost, rozkopali Vosčin hrob a spustili na její poloztrouchnivělou rakev Kapitonovo tělo zabalené v pokrývce – mrtvých bylo tolik, že na rakve nebylo ani pomyšlení, nejdůležitější bylo je co nejrychleji předat zemi. Pak bez ohledu na zimu a pichlavý sníh, který jim padal za límce, dlouho kouřili a mlčeli. Vasilij se matně dohadoval, co bylo příčinou Kapitonovy smrti, ale na nic se neptal. Svědomitě však chodil každý rok v únoru s Ovanesem ke hrobu jeho přítele. Postáli tam, opření o chladnou ohradu, a mlčeli. Jen jednou, po dlouhé době, si Ovanes dovolil trochu otevřenosti: „Kdo jsme, abychom mohli soudit něčí činy,“ povzdychl si, když rozbaloval kornout s kadidlem. „Některá rozhodnutí a činy se odsoudit nedají,“ úsečně prohodil Vasilij. Ovanes na to nic neřekl, ale když se loučili, pevně mu stiskl ruku. Od toho dne už ke Kapitonovu hrobu nechodili. Vasilijova slova nejspíš Ovanese přesvědčila, že krok, k němuž se Kapiton rozhodl, byl ne-li správný, tedy alespoň nevyhnutelný, došel tak smíření a nechal přítele odpočívat v pokoji. První únorový měsíc hladomoru se Vasilijovi vryl do paměti nejen nekonečnými pohřby, ale také nevysvětlitelným chováním jeho mladšího bratra. Akop byl sice vychrtlý na kost, ale kupodivu zůstával čiperný a zdravý, hlavně díky velkému hliněnému hrnci medu, který jim dala Magtachinina rodina. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284188