Claudine Monteil
98
ale slavili osvobození a čekali na vyhlášení konečného vítězství Spojenců. Noční podniky opět vítaly hosty. Oba milenci navázali na staré zvyky a chodili psát do kaváren Flore a Les Deux Magots. Sartrovi stačilo sejít pár pater a ocitl se rovnou na náměstí Saint-Germain-des-Près. Zdálo se, že se všechno vrací ke starým pořádkům. *** Román Krev těch druhých měl úspěch. Simone se z něho ale sotva dokázala radovat. K čemu je to dobré? Sartre sní o jiné ženě. Oba byli, každý po svém, posedlí Amerikou. Léta okupace a okamžiky samoty jí nicméně potvrdily, co už dávno věděla: psaní jí přináší bezprostřední pocit blaha. A nepsat znamená úzkost: „Kromě dnů na cestách nebo když se děje něco výjimečného, má den, kdy nepíšu, pachuť zmaru.“53 Teď byla uznávanou autorkou románů. Dobrá. Bude ve svém díle pokračovat, jak bylo v plánu. Při cestě do Paříže našla Hélène svou sestru pobledlou a pohublou. Když se ocitly samy v pokoji, dala průchod svému hněvu: „Nebudeš se takhle ničit kvůli mužskému! Nevzdáš se toho, o čem jsme zamlada snily! To bys přece nebyla ty!“ Simone zvedla oči k sestře a smutně se usmála: „Neboj se, já to zvládnu.“ Popadla čtverečkovaný sešit a dala se do psaní. Tentokrát – čemu se v takové chvíli jejího života divit – hlavní postava, Raymond Fosca, prochází osaměle staletími. Ve své nesmrtelnosti je odsouzen bloudit časem od manželství k vdovství, v samotě a nudě. Když se později Hélène o románu Všichni lidé jsou smrtelní zmíní, řekne: „Ten je můj nejoblíbenější. Ukazuje, jak by byl život nudný, kdybychom byli nesmrtelní. Jaké máme štěstí, že jsme smrtelníci!“54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284124
MILENCI SVOBODY
99
O dvacet let později kniha v Dánsku nadchne jeden pár. Současná dánská královna Markéta II. se svým manželem princem Henrikem společně pod pseudonymem knihu přeloží. Jejich tajemství bude ale záhy odhaleno. ***
Poté co se Sartre vrátil ze Spojených států, skočil rovnýma nohama do divadelního a literárního světa. Po Nevolnosti začal psát románový cyklus s příznačným názvem Cesty k svobodě. Práci na románu se věnoval vedle psaní divadelních her, které pro něho měly stále větší důležitost. Jak už měl ve zvyku, psal na bílý nelinkovaný papír, jeho drobné kulaté písmo kvapem plnilo stránku za stránkou. Svět ve čtvrti Saint-Germain-des-Près čekal na každý jeho text, aby ho okomentoval. Teď mu na srdci ležel nový projekt. Před odletem do Ameriky dostal Sartre nabídku, která oběma změní život: „Můj malý Castore, mám pro nás oba velkou novinu.“ Seděli právě v kavárně Les Deux Magots. Simone odložila sklenku whisky. Na kostel Saint-Germain-des-Près dopadaly bledé paprsky světla. Mužíčkův hlas zněl vážněji než obvykle. „Gallimard mi nabízí nesmírně zajímavý projekt. Vytvořit revui. Mohli bychom na ní pracovat společně!“ „To by bylo úžasné!“ Během Sartrova pobytu v Americe Simone dělala vše pro to, aby se projekt zdařil. Vznikl řídicí výbor, ve kterém zasedli Raymond Aron, Michel Leiris, Maurice Merleau-Ponty, Albert Ollivier a Jean Paulhan. André Malraux nabídku odmítl. Sartre se ponořil do psaní pro revui. Do projektu, na němž mohli zase společně a s plným odhodláním pracovat, oba vkládali spoustu energie. Jestli revue vyjde, upevní místo, které nyní ve francouzském intelektuál-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284124
Claudine Monteil
100
ním životě zaujímají. Nevedl snad André Gide prestižní Nouvelle Revue Française? Byla to velká výzva. Název Les Temps Modernes, Moderní doba, byl vybrán na počest Charlieho Chaplina a jeho slavného filmu. Měl ztělesňovat naděje spojené s osvobozením. Sartre se ujal vedení řídicího výboru se Simone po boku. Celé léto s napětím očekávali začátek nové literární sezony. *** Podzim splnil jejich očekávání. Ze Sartrova románového cyklu Cesty k svobodě vyšly současně dvě části: Věk rozumu a Odklad. A konečně, 15. října roku 1945 se na pultech knihkupectví objevilo první číslo literární revue Moderní doba. Simone se už nemohla dočkat, až prolistuje první výtisk. Pro ni to bylo něco jako narození dítěte; po celé čtyři měsíce, kdy byl Sartre v Americe, na prvním čísle tvrdě pracovala. Byla to jedna z velkých událostí jejich života. Simone osobně dělala korekturu Sartrova literárního manifestu, kterým bylo číslo uvedeno. Celá Paříž na něj už netrpělivě čekala. Když Simone konečně držela revui v rukou a prošla první stránky, rozbušilo se jí srdce. Podlomila se jí kolena, nemohla uvěřit vlastním očím. Amerika se jí vrátila jako bumerang. V čele manifestu zářilo jméno Dolorès. Sartre jejich společné dílo dedikoval jiné ženě! Nebylo to poprvé, kdy autor Bytí a nicoty věnoval dílo některé ze svých milenek. Tentokrát to však bylo jiné. V Paříži až do té chvíle nikdo, kromě pár přátel spisovatelů, Alberta Camuse a blízkých z jejich skupinky, neměl o existenci této tajemné a vzdálené rivalky ani tušení. To jméno zapůsobilo jako políček. S neslýchaným nevděkem jí uštědřil urážku, která byla ponižující a zbytečná. Po kavárnách v Saint-Germain-des-Près všichni Ukázka elektronické knihy