Claudine Monteil
98
ale slavili osvobození a čekali na vyhlášení konečného vítězství Spojenců. Noční podniky opět vítaly hosty. Oba milenci navázali na staré zvyky a chodili psát do kaváren Flore a Les Deux Magots. Sartrovi stačilo sejít pár pater a ocitl se rovnou na náměstí Saint-Germain-des-Près. Zdálo se, že se všechno vrací ke starým pořádkům. *** Román Krev těch druhých měl úspěch. Simone se z něho ale sotva dokázala radovat. K čemu je to dobré? Sartre sní o jiné ženě. Oba byli, každý po svém, posedlí Amerikou. Léta okupace a okamžiky samoty jí nicméně potvrdily, co už dávno věděla: psaní jí přináší bezprostřední pocit blaha. A nepsat znamená úzkost: „Kromě dnů na cestách nebo když se děje něco výjimečného, má den, kdy nepíšu, pachuť zmaru.“53 Teď byla uznávanou autorkou románů. Dobrá. Bude ve svém díle pokračovat, jak bylo v plánu. Při cestě do Paříže našla Hélène svou sestru pobledlou a pohublou. Když se ocitly samy v pokoji, dala průchod svému hněvu: „Nebudeš se takhle ničit kvůli mužskému! Nevzdáš se toho, o čem jsme zamlada snily! To bys přece nebyla ty!“ Simone zvedla oči k sestře a smutně se usmála: „Neboj se, já to zvládnu.“ Popadla čtverečkovaný sešit a dala se do psaní. Tentokrát – čemu se v takové chvíli jejího života divit – hlavní postava, Raymond Fosca, prochází osaměle staletími. Ve své nesmrtelnosti je odsouzen bloudit časem od manželství k vdovství, v samotě a nudě. Když se později Hélène o románu Všichni lidé jsou smrtelní zmíní, řekne: „Ten je můj nejoblíbenější. Ukazuje, jak by byl život nudný, kdybychom byli nesmrtelní. Jaké máme štěstí, že jsme smrtelníci!“54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284124