„No, Marina by si taky mohla sehnat práci,“ dorážela jsem dál. „Mohla by si vydělat na všechnu tu kosmetiku.“ „Já mám miminko, o které se starám,“ zasmála se Marina. „Ale nestaráš. Stará se o něj Lulu.“ Otočila jsem se na tátu, který si zrovna poklepával ubrouskem na čelo. „Byl to jen nápad, tati. Ale takhle bys mohl něco ušetřit, ne?“ Moc dobře jsem věděla, že jsem radši měla držet jazyk za zuby. Za pár chvil už jsem u stolu seděla sama, táta s Marinou šli na procházku beze mě. Řekli mi, že si můžu objednat dezert a nechat ho napsat na pokoj. Já jsem místo toho dopila tátovo pivo a Marinino víno. Následující a poslední večer našeho rodinného výletu se společná večeře nekonala. Marina si šla brzy lehnout, protože ji bolela hlava. Táta zase na pracovní večeři s kolegou do nedalekého resortu. Já jsem seděla s Lulu, zatímco Sammy spal v postýlce, něco jsem si čmárala do sešitu s domácími úkoly a dumala jsem, jestli někdy přijdu na to, kam patřím. Dnes je mi třicet, skoro třicet jedna, a pořád nevím, kam patřím. Rozhodně ne na kruhový objezd někde mezi městy severozápadní Anglie s tímhle otrhancem a jeho bourákem. Už nějakou dobu mlčíme. Hádky nejsou moje silná stránka. Nikdy ve mně nerozdmýchají oheň, místo toho mám většinou jen chuť se rozbrečet. Ale držím se, možná jsem ještě pořád v šoku z toho, že jsem způsobila nehodu a zničila tomu klukovi auto. Ano, způsobila jsem ji. To se nedá popřít. Je načase, abych se k tomu postavila čelem a udělala nevyhnutelné. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284123
Otočím hlavu a podívám se na něj. Panebože. Doslova se třese. Nepřipadal mi jako typ, který by se rozplakal, ale co já vím? Vypadá, že se každou chvíli sesype. Možná že kdyby byl malý, obtloustlý, trochu upocený a poďobaný, tolik by mi nevadilo, že je rozčilený, ale tenhle muž je dost hezký, abych pravdu řekla. Dokonce krásný. Oblečení má neupravené, ale i tak mu na těle visí s určitým šarmem. Měla bych na něj přestat civět. Od srážky kolem nás projela spousta aut. Všichni nás pomalu minuli a jeli si po svých, nechali tu situaci mezi mnou a tím klukem jen na nás dvou. Objeví se další auto. Zpomalí a stáhne okýnka. „Všechno v pořádku?“ zeptá se mě žena uvnitř. Ten kluk ještě pořád kouká do země. „Nepotřebujete pomoct?“ „Jsme v pořádku,“ odpovím. „Děkujeme.“ Čím míň lidí se do toho zaplete, tím líp. Už tak to bude dost otravná záležitost, protože budu muset uznat odpovědnost za tohle nadělení a určitě ještě zaplatit škodu. Jsem na sebe namíchnutá, protože uvažuju o tom, že bych požádala o pomoc tátu. Mohla bych mu zavolat teď hned. Ne. To nepřichází v úvahu. Tohle dokážu vyřešit sama. „Určitě?“ nevzdává se žena. „Jsme v pořádku,“ řekne ten kluk. Věnuje jí zvláštní úsměv. Zvedne se mu jen jeden koutek úst, druhý je dál stažený vztekem. Pak zase pomalu sklopí hlavu a auto odjede. A jsme zase tam, kde jsme byli. Otřesu se. Je štiplavá zima a moje pseudobunda pořád leží na sedadle spolujezdce v peugeotu. Sever téhle země je tak pochmurný, mnohem horší než jih. „Hele, je mi to líto,“ pronesu a udělám pár kroků k němu. Natáhnu ruku. On mi svou ale nepodá, ani se nehne. •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284123
„Byla to moje vina,“ pokračuju. „Rozhodně. Mrzí mě, že jsem vás obvinila. Mohla bych se vymluvit na to, že jsem měla strach. Měla jsem strach. A mám. Strach. Ale byla chyba svalovat vinu na vás. Narazila jsem do vašeho auta, protože jsem se nesoustředila na řízení. Vlastně jsem plakala. Včera jsem měla hrozný den… a snažila jsem se zpívat jednu písničku, co hrála v rádiu, protože jsem si myslela, že mi to pomůže, protože… no, nechtěla jsem si v tom autě připadat tak sama. Taková pitomost, co? Myslela jsem si, že když budu zpívat – a brečet –, tak se nebudu cítit sama. Každopádně se omlouvám.“ Ten kluk se ke mně otočí. Jeho pohled na chviličku sklouzne k mé jizvě s tichou otázkou – kterou si klade většina cizích lidí – Co se ti stalo? Potom se naše oči znovu setkají. Ty jeho, světle šedé s náznakem modré, v kontrastu s mýma velkýma a hnědýma. Nemá až tak úplně bradku, ale zase má víc než strniště, takže asi pořád vypadá, jako že se potřebuje oholit. „Omlouvám se,“ zopakuju. „Všichni asi děláme chyby,“ připustí a na jedné straně úst mu zahraje úsměv, o něco míň zvláštní než před chvílí. Vlastně docela milý. Natáhnu ruku. Teď ji přijme. „Měla bych zavolat do pojišťovny,“ vzdychnu. „Telefon mám v autě, ledaže bysme zavolali z vašeho? Kdyby to nevadilo.“ Sáhne do kapsy a vyndá telefon. „Mám ho vybitý.“ Budu si muset jít pro svůj do auta, ale když se nadechnu, moje ruka zůstane zaklesnutá do jeho. Zase se setkáme očima a já vidím v těch jeho únavu a podráždění, a tak mu ruku zmáčknu ještě o něco silněji. Najednou jako bych ucítila čerstvý vítr a srdce se mi rozbuší o něco rychleji. •
100
•
Ukázka elektronické knihy