„No, Marina by si taky mohla sehnat práci,“ dorážela jsem dál. „Mohla by si vydělat na všechnu tu kosmetiku.“ „Já mám miminko, o které se starám,“ zasmála se Marina. „Ale nestaráš. Stará se o něj Lulu.“ Otočila jsem se na tátu, který si zrovna poklepával ubrouskem na čelo. „Byl to jen nápad, tati. Ale takhle bys mohl něco ušetřit, ne?“ Moc dobře jsem věděla, že jsem radši měla držet jazyk za zuby. Za pár chvil už jsem u stolu seděla sama, táta s Marinou šli na procházku beze mě. Řekli mi, že si můžu objednat dezert a nechat ho napsat na pokoj. Já jsem místo toho dopila tátovo pivo a Marinino víno. Následující a poslední večer našeho rodinného výletu se společná večeře nekonala. Marina si šla brzy lehnout, protože ji bolela hlava. Táta zase na pracovní večeři s kolegou do nedalekého resortu. Já jsem seděla s Lulu, zatímco Sammy spal v postýlce, něco jsem si čmárala do sešitu s domácími úkoly a dumala jsem, jestli někdy přijdu na to, kam patřím. Dnes je mi třicet, skoro třicet jedna, a pořád nevím, kam patřím. Rozhodně ne na kruhový objezd někde mezi městy severozápadní Anglie s tímhle otrhancem a jeho bourákem. Už nějakou dobu mlčíme. Hádky nejsou moje silná stránka. Nikdy ve mně nerozdmýchají oheň, místo toho mám většinou jen chuť se rozbrečet. Ale držím se, možná jsem ještě pořád v šoku z toho, že jsem způsobila nehodu a zničila tomu klukovi auto. Ano, způsobila jsem ji. To se nedá popřít. Je načase, abych se k tomu postavila čelem a udělala nevyhnutelné. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284123