Nobelovka (Ukázka, strana 99)

Lise s úsměvem zamačkává svou cigaretu. Potom zvedá oči k Hahnovi a dodává: „Já jakožto žena.“ „A co jsi mu odpověděla?“ „Nic.“ „Nic?“ „Ne. Nechtěla jsem jednat ani v jeho prospěch, ani proti němu. Jenom jsem si myslela, že když mi píše, musí být na dně. A potom, ale hodně dlouho potom, co jsem dostala jeho dopis, jsem si kladla otázku, jak ten člověk mohl získat moji adresu… Protože kromě tebe, pochopitelně, Nielse Bohra a dvou nebo tří dalších kolegů všichni zapomněli, kde bydlím.“ „Ano…,“ mumlá Hahn v rozpacích z přiznání, ke kterému se chystá. „Nebudu ti lhát, tu adresu jsem mu dal já.“ „Vím to. Už jsem se to dozvěděla.“ „Zlobíš se kvůli tomu?“ „Trochu,“ odpovídá Lise. „Protože to nepřímo znamená, že sis přál, abych ho bránila.“ „To je pravda. Byl bych raději, kdybys na jeho žádost odpověděla příznivě. Kurt Hess nikoho nezabil.

Neobratný, to zajisté je. Ambiciózní, v tom s tebou souhlasím. Ale jak jsem ti už říkal, je načase obrátit list. Potřebujeme každého, abychom mohli Německo znovu vybudovat.“ „Myslíš to, co říkáš, vážně?“ ptá se Lise ohromeně.

Hahn si náhle sedá naproti ní. „Nebuď naivní, prosím tě! Víš dobře, že někoho, jako je Hess, se okamžitě pokusí získat Američané nebo Rusové! Oni nemají žádné skrupule, věř mi!

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284122

Nemůžeme si dovolit přicházet o lidi, jako je on! Musíme se s nimi usmířit. To je naše jediná možná strategie, pokud se chceme vzpamatovat! Ať se ti to líbí, nebo ne!“ Hahn nedokázal ovládnout emoce. Mluvil příliš hlasitě. Okamžitě na sebe dostává zlost. Pokouší se se na pohovce lépe usadit, jako by ze strany své návštěvnice očekával další útok. „Víš, co nás proti sobě staví, můj milý Hahne?“ „Pověz mi to.“ „Já s tebou mluvím o sobě a ty mluvíš o Německu.

Já se ti přiznávám, že mě zničilo, když jsi moje jméno nezmínil v jediném interview. Ty mi odpovídáš, že je zapotřebí umět obrátit list. Ptám se tě konečně, proč ve své řeči na dnešní večer, řeči, která je nejvýznamnější ve tvé kariéře a kterou si dozajista lidé zapamatují, nemluvíš o našich výzkumech ani o naší spolupráci.

Ty mi na to odvětíš, že Němci nejsou zodpovědní za zločiny spáchané Hitlerem!“ „Ano,“ připouští Hahn. „Teď, když to říkáš, si to uvědomuji.“ „Víš alespoň, proč tak jednáš?“ „Myslím, že ty už o tom máš svoji představu,“ povídá Hahn a doslova se zavrtává do kůže pohovky. „Skutečně.“ „Do toho, poslouchám tě.“ „Ty vymazáváš minulost.“ „Prosím? Můžeš to zopakovat?“ „Němci nebyli nacisté. Stejně tak vědci. Na bombě jste nikdy nepracovali. Těm, kteří se dopustili omylů, musí být odpuštěno… Ale zdá se, že zapomínáš na 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284122

jednu věc – to, co se mění, nejsou lidské bytosti, ale jejich verze minulosti… Chápeš, kam tím mířím?“ „Příliš ne,“ vzdychá Hahn. „Jsem přece součástí tvé minulosti, Otto. A ty mě chceš mávnutím kouzelného proutku vymazat zároveň s ní.“ Hahn se v duchu usmívá. Právě si uvědomil pravdivost těch slov. Je to tak, přeje si všechna ta léta úplně smazat! A znovu ho udivuje, jak ho Lise dobře zná. Lépe než Edith. Lépe než jeho syn Hanno. Lise z roku 1946, do jeho života už patřit nemůže! Ani ta Lise předválečná. A to ze dvou důvodů.

Jednak proto, že Lise je Židovka, a potom je tady ta noc z 12. července 1938. Noc, kdy Lise uprchla. Noc, kdy se rozloučili. Na tu noc Hahn nikdy nezapomene.

I navzdory ztrátě paměti si ji někde v sobě uchovává.

Proto Lise musí zmizet. Proto by se Hahn cítil lépe, kdyby konečně opustila tohle apartmá. Ale jeho bývalá spolupracovnice na něho zůstává přilepená stejně jako ti dva strážci u vchodu.

100 Ukázka elektronické knihy