majetek, což tehdy znamenalo deset miliard dolarů a dnes násobně víc, věnoval zmíněné nadaci, která je největší charitativní organizací na světě financující biomedicínský výzkum. Jak jste se k nim dostal? Měli extrémně zajímavý systém, o jejich granty jste si nemohl říct, mohl jste je jenom dostat. Vytipovali si brilantní, mladé vědce, ne plně začínající, zhruba třicátníky, a nabídli jim: Co takhle milion dolarů ročně, pane kolego? A vy řeknete: Proč ne? Dají vám tedy milion dolarů ročně a jediné, co po vás chtějí, je, abyste jim jednou za rok přišel vyprávět, co za jejich peníze děláte. A ještě musíte uvádět, že to děláte v rámci Howard Hughes Medicial Institutes. A to je všechno. Chtějí, abyste zůstal na své univerzitě a dělal si, co chcete. Donedávna neměli ani žádné vlastní laboratoře, všechno s minimální administrativou. Vyberou ty nejlepší lidi a dají jim úplnou volnost. Výsledkem je mimo jiné vysoký počet nositelů Nobelových cen mezi příjemci této podpory. V devadesátých letech měli zvláštní program pro střední a východní Evropu, o ten se ovšem žádalo. Projekty tehdy napsaly přes dva tisíce lidí – a z celého bývalého východního bloku a Ruska nás ten grant dostalo devadesát. Já měl kliku, protože jsem dělal na HIV (předpokládám, že v jejich rozhodnutí sehrála důležitou roli atraktivita tématu). Napsal jsem projekt a podal ho, jak je mým zvykem, v poslední možný den, půl hodinu před lhůtou (ta byla ve 12.00 washingtonského času, 18.00 středoevropského). Pamatuju se, jak jsem v půl šesté večer ládoval papír po papíru do faxu (psal se rok 1992, internet byl v plenkách a fax byl tehdy revoluční novinkou) – a spojení se ztratilo! Obnovilo se asi v 17.50, takže tu lhůtu jsem stihnul. Po pár měsících jsem dostal na ručním papíře dopis, že mi přidělují prostředky na pětiletý výzkum. Napsali, že jsem je dostal na svůj projekt, ale vzhledem k tomu, že „chápou fluidní podstatu moderní vědy, mohu se zaměřit libovolným směrem – pokud zůstanu v oboru biomedicíny“. Jako bych plánoval se pustit do nukleární fyziky! Dali mi sto padesát tisíc dolarů ročně, což byly na tu dobu neuvěřitelné peníze. Jednou za rok nás pak pozvali na konferenci do některého evropského hlavního města, platili nám
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284109
první třídu, a tam jsme jim povídali, co za jejich peníze děláme. Nic po mně jinak nechtěli, žádné vyúčtování, pominu-li čtyři číslíčka v tabulce jednou do roka. Jednou jsem dal nějak víc peněz za přístroje a méně za lidské zdroje, což by byl u českých grantových agentur strašlivý problém, skoro neřešitelný. A tak jsem vyděšeně volal do Ameriky, co mám dělat, a tam mi nějaká pracovnice řekla: „Dont worry, Jan, it is OK.“ A bylo to vyřešeno. Prostě Amerika. Dají vám úplnou důvěru a chtějí výsledky. Nezajímá je, jak k nim přijdete, jestli to utratíte za přístroje, nebo za lidi. Je jim to úplně jedno. Byla to pro mne jedna z formujících životních zkušeností, co se organizování a financování vědy týče. Pořád si myslím, že takhle je to správně.
98
Na ÚOCHB jste zůstal. Zůstal. Už před rokem 1989 to bylo naprosto mimořádné místo, což jsem zjistil až s odstupem času, protože tehdy, jinou zkušenost nemaje, jsem to pokládal za normální. Dělal jsem v baráku, kde před pár lety jeden chlap v podstatě objevil retroviry a druhý na ně o pár let později vymyslel dosud nejúčinnější léky. Ani jeden v té době ničemu nešéfoval, měli jen laborantku a pár spolupracovníků. Další člověk tu připravil dva významné protinádorové léky, které se dnes prodávají za zhruba miliardu dolarů ročně, a o pár let později zemřel v domově sociálních služeb. A ještě jeden člověk z ÚOCHB byl tou dobou u toho, když vznikal úplně nový obor, kombinatoriální peptidová chemie – to je dneska velký průmysl, každá velká firma v oboru takové oddělení má. A pak ten samý člověk spoluobjevil několik klíčových principů, které umožňují to, čemu se říká next generation sequencing, což umožňuje dnešní neuvěřitelně rychlé sekvenování genů, například viru SARS 2. To všechno v jednom baráku. A navíc byla Akademie věd na rozdíl od vysokých škol ideologicky míň nepříjemná. Ačkoli byla založena po sovětském vzoru. To je pravda, ale už od počátku se tu uchytili lidi, kteří byli po různých čistkách vyhozeni z vysokých škol. Na Ústavu molekulární genetiky byl například pan doktor Fučík, katolický aktivista odsouzený za protistátní činnost. Z toho ústavu ho ale nikdy nevyhodili.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284109
99
Ukázka elektronické knihy