majetek, což tehdy znamenalo deset miliard dolarů a dnes násobně víc, věnoval zmíněné nadaci, která je největší charitativní organizací na světě financující biomedicínský výzkum. Jak jste se k nim dostal? Měli extrémně zajímavý systém, o jejich granty jste si nemohl říct, mohl jste je jenom dostat. Vytipovali si brilantní, mladé vědce, ne plně začínající, zhruba třicátníky, a nabídli jim: Co takhle milion dolarů ročně, pane kolego? A vy řeknete: Proč ne? Dají vám tedy milion dolarů ročně a jediné, co po vás chtějí, je, abyste jim jednou za rok přišel vyprávět, co za jejich peníze děláte. A ještě musíte uvádět, že to děláte v rámci Howard Hughes Medicial Institutes. A to je všechno. Chtějí, abyste zůstal na své univerzitě a dělal si, co chcete. Donedávna neměli ani žádné vlastní laboratoře, všechno s minimální administrativou. Vyberou ty nejlepší lidi a dají jim úplnou volnost. Výsledkem je mimo jiné vysoký počet nositelů Nobelových cen mezi příjemci této podpory. V devadesátých letech měli zvláštní program pro střední a východní Evropu, o ten se ovšem žádalo. Projekty tehdy napsaly přes dva tisíce lidí – a z celého bývalého východního bloku a Ruska nás ten grant dostalo devadesát. Já měl kliku, protože jsem dělal na HIV (předpokládám, že v jejich rozhodnutí sehrála důležitou roli atraktivita tématu). Napsal jsem projekt a podal ho, jak je mým zvykem, v poslední možný den, půl hodinu před lhůtou (ta byla ve 12.00 washingtonského času, 18.00 středoevropského). Pamatuju se, jak jsem v půl šesté večer ládoval papír po papíru do faxu (psal se rok 1992, internet byl v plenkách a fax byl tehdy revoluční novinkou) – a spojení se ztratilo! Obnovilo se asi v 17.50, takže tu lhůtu jsem stihnul. Po pár měsících jsem dostal na ručním papíře dopis, že mi přidělují prostředky na pětiletý výzkum. Napsali, že jsem je dostal na svůj projekt, ale vzhledem k tomu, že „chápou fluidní podstatu moderní vědy, mohu se zaměřit libovolným směrem – pokud zůstanu v oboru biomedicíny“. Jako bych plánoval se pustit do nukleární fyziky! Dali mi sto padesát tisíc dolarů ročně, což byly na tu dobu neuvěřitelné peníze. Jednou za rok nás pak pozvali na konferenci do některého evropského hlavního města, platili nám
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284109