„Je to proti zákonu?“ „To ne… to samozřejmě ne. Jenom nám tady v ulici připadalo, že to, ehm, trochu přeháníte.“ „Pracuju.“ „Že to přeháníte s prací.“ „Stěžoval si uliční správce? Poskakuje mi EEG? Jsem z něčeho obviněný?“ „Prosím vás, to samozřejmě ne! Panebože, člověče, nemusíte být hned tak defenzivní! Jenom se snažíme přijít na to, co vás, ehm, znepokojuje.“ Kdybych na to měl, na fleku bych toho zmrda zabil. Hned u toho svinskýho konferenčního stolku. Jeho zaměstnanci by aspoň měli o čem konferovat. Našli by ho tu umláceného kávovarem. „Nic mě neznepokojuje.“ „Potom mi jistě odpustíte, že mi připadá případné se vás zeptat, proč vynecháváte předepsaná období odpočinku, pane Bailey.“ „Mám rád, když mohu pořád něco dělat.“ „Ale jenom prací přece…“
Vrchol vulkánu
A na hřbetě komet, jež se splašeně v pravých úhlech řítily jeho kosmickým tělem, nehledíce na přírodní zákony, jak je znal „zaživa“, k němu přilétla otázka, která po odpovědi Ano musela logicky následovat: Proč bych měl?
Na Zemi život pro Baileyho postrádal smysl. Jako člověk nezapadl. Do sebevražedné komory ho doslova dohnala dezorientace a frustrace.
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284108
Harlan Ellison
Vůbec se netoužil vrátit k všudypřítomné melancholii, která ho stravovala na Zemi zamořené přelidněním. Proč se pak tedy tak zuřivě bránil nechat se strčit do těla tvora, jenž žije bezpochyby aktivněji, zajímavěji – cokoli musí být lepší, než před čím utekl – živěji? Proč se tak fanaticky snaží po zásobovací trase vystopovat Sukuba a zničit toho, kdo ho zachránil před zapomněním? Proč tolik potřebuje zničit tvora, který jen obnovuje rovnováhu ve vesmíru, jenž rovnováhu nikdy neznal? V té myšlence se skrývala odpověď, ale Bailey k ní neměl klíč. Vypnul myšlenky. Už nebyl Bailey. A právě v tom okamžiku Sukubus vytáhl jeho duši z kartotéky a poslal ji, kde jí bylo třeba. Bailey už rozhodně nebyl Bailey.
– 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284108
Vrchol vulkánu
2 Poddůstojník Pinkh se zavrtěl na hřebíkové paletě a otevřel oko. Záda měl ztuhlá. Otočil se a vychutnal si příjemné drbání ostnů v hustém kožichu. V puse měl suchou hliněnou pachuť. Bylo ráno před jeho padesátou útočnou misí. Nebo ne? Vzpomínal si, jak se ukládal na noc ke spánku… a pak se mu zdál dlouhý sen bez hlavy a paty. Všude byla tma a prázdno, nic takového by mu organizátor nenaprogramoval. Musel se porouchat.
– 101 –
Ukázka elektronické knihy