„Kluci zůstanou se mnou, viďte, vy dva? Co já tady sama a v tak velkém bytě? A měnit za menší, když tu mám tolik vzpomínek, to se nedá. Do garsonky v paneláku by se mi nevešly. Ale u vás v Barceloně bych si bydlení dokázala představit. Bydlení a život. Myslím na pořád. Tam je pořád slunce a lidi jsou ho plní. Je to docela jiný svět.“ Když jel Dan na letiště, docela se mu ulevilo. Utíkal před Joanem, před Ondřejem, před Kájou, i před sebou. Dokonce jej napadlo, že už by mohl někde zůstat. Ale pouto s Kájou bylo pořád silné. Kdyby šel Kája po škole někam do zahraničí, sbírat zkušenosti, nebylo by to špatné. Vozil bych mu dárky a výstřižky z novin, neměli bychom jeden z druhého ponorkovou nemoc a moje zkušenosti s cizím prostředím by se mu hodily. A Klára by nám byt v Praze pohlídala. Jenže Klára jednoho dne překvapila všechny čtyři. „Musím vám kluci něco říci. A posaďte se na to. A dáme si kafe. Kdo už dnes nebude řídit, dostane ho s irskou whisky.“ „Budeme něco slavit?“, zeptal se Kája. „No, svým způsobem ano. Totiž, chlapci, co mě tady vlastně drží? Jenom vy. Se sestrou, promiň, Kájo, si nerozumím a ani nevím, kdy naposledy mi zavolala. Jen proto, aby mi řekla, jak jsem nemožná. Já jsem se sblížila s Joanovou maminkou a ona mi u sebe nechá jeden pokoj. A budeme spolu hospodařit, zdokonalovat si angličtinu a třeba se stihnu naučit i katalánsky. Bohouš mi nechal dost peněz, můžu tam dělat průvodkyni, nebo něco na našem zastupitelském úřadě, to už jsem si zjistila. Byt nechám Kájovi a i kdybych brala jen příležitostné práce, nebo pracovala na půl úvazku, slušně bych vyžila a nebyla nikomu nic dlužna. A vám nic nebrání občas sednout do letadla a 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284001