20. KAPITOLA Doktor Hlavsa mi nevolal, takže jsem si při dalším nákupu koupil novou telefonní kartu, kterou jsem pro jistotu nosil stále u sebe přilepenou průhlednou lepicí páskou, kterou jsem si půjčil v knihovně, k rubové straně mikiny, a zkoušel jsem volat já jemu. Nebral mi to. Měl jsem během půl hodiny povolené tři pokusy a nevyšlo mi to. Třeba zrovna jednal s nějakým klientem a ozve se mi později... Druhé číslo, které jsem měl u vychovatele, nahlášené bylo do děcáku. Ohlásil se Míra. Byl jsem tomu nesmírně rád, protože jsem chtěl ze všeho nejvíc slyšet právě jeho hlas, ale postupně jsem byl z toho hovoru nesmírně zklamaný. Bylo to takové vlažné až odměřené. Padly takové ty běžné nic neříkající dotazy: jak se tam máš, co ostatní vězni - takže já jsem také brán jako vězeň - skutečný vězeň; doktor Hlavsa na tom dělá, i když to vypadá, že se to vůbec nepohnulo kupředu... Tak proč mi nedodá nějaké informace? My ti věříme. Vyznělo to ale tak, jakoby řekl: my bychom ti rádi věřili, ale nejsme si jisti. Raději jsem to ukončil slovy: „Já už musím jít - za mnou čekají další lidi na telefon...“ Nečekal tam nikdo. Na stěně jsou připevněné v takových průhledných polovičatých bublinách automaty, takže může hovořit několik vězňů naráz a vzájemně se neruší. Každý má ten hovor nahlášený na určitý čas, tudíž se netvoří žádné fronty. Musel jsem to ukončit, protože bych se rozbrečel, což jsem nechtěl před Mírou, a hlavně ne před ostatními vězni, protože by se ke mně pak
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284000