20. KAPITOLA Doktor Hlavsa mi nevolal, takže jsem si při dalším nákupu koupil novou telefonní kartu, kterou jsem pro jistotu nosil stále u sebe přilepenou průhlednou lepicí páskou, kterou jsem si půjčil v knihovně, k rubové straně mikiny, a zkoušel jsem volat já jemu. Nebral mi to. Měl jsem během půl hodiny povolené tři pokusy a nevyšlo mi to. Třeba zrovna jednal s nějakým klientem a ozve se mi později... Druhé číslo, které jsem měl u vychovatele, nahlášené bylo do děcáku. Ohlásil se Míra. Byl jsem tomu nesmírně rád, protože jsem chtěl ze všeho nejvíc slyšet právě jeho hlas, ale postupně jsem byl z toho hovoru nesmírně zklamaný. Bylo to takové vlažné až odměřené. Padly takové ty běžné nic neříkající dotazy: jak se tam máš, co ostatní vězni - takže já jsem také brán jako vězeň - skutečný vězeň; doktor Hlavsa na tom dělá, i když to vypadá, že se to vůbec nepohnulo kupředu... Tak proč mi nedodá nějaké informace? My ti věříme. Vyznělo to ale tak, jakoby řekl: my bychom ti rádi věřili, ale nejsme si jisti. Raději jsem to ukončil slovy: „Já už musím jít - za mnou čekají další lidi na telefon...“ Nečekal tam nikdo. Na stěně jsou připevněné v takových průhledných polovičatých bublinách automaty, takže může hovořit několik vězňů naráz a vzájemně se neruší. Každý má ten hovor nahlášený na určitý čas, tudíž se netvoří žádné fronty. Musel jsem to ukončit, protože bych se rozbrečel, což jsem nechtěl před Mírou, a hlavně ne před ostatními vězni, protože by se ke mně pak
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284000
chovali ještě hůř. Do děcáku už volat nebudu! Připadalo mi, jako by mě všichni hodili přes palubu a bylo jim jedno, co se mnou bude... *** Právník se dostavil až za týden - během té doby se mi ani jednou neozval a já se ho také nepokoušel znovu kontaktovat. Měl jsem dojem, že mě všichni odepsali a na oko se tváří, že mi věří, ale myslí si úplně něco jiného: udělal to. Dozorce pro mne přišel do knihovny a stroze mi oznámil: „Přikryle, pojďte se mnou, máte návštěvu,“ ale neřekl mi, o koho se jedná. V návštěvní místnosti seděl doktor Hlavsa. „Adriane, posaď se,“ vyzval mě. Bachař zůstal stát u dveří a já si sedl naproti právníkovi, který se tvářil vážně. „Doufám,“ začal, „že tady příliš nestrádáš...“ Pokrčil jsem pouze rameny - nevím, co čekal za odpověď... Zřejmě vůbec netuší jaké to je žít za katrem. „Přejdeme hned k věci - bude to tak lepší, protože pro tebe nemám dobré zprávy... Ale neděs se, nic není ztraceno,“ dodal rychle, protože na mně bylo zřejmě znát, že to se mnou vnitřně pořádně škublo. „Moje žádost o tvoje propuštění byla zamítnuta s tím, že jsi sám, nemáš trvalé bydliště - naposled jsi byl nahlášený na ubytovně - a především máš blízké příbuzné v zahraničí - obě sestry - byť nevlastní - v Rakousku a matku ve Spojených státech, takže by ses je mohl 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284000
pokusit kontaktovat a požádat je, aby ti byly nápomocny k útěku, a vyhýbat se tak trestnímu řízení.“ „Jakému trestnímu řízení?! Vždyť jsem nic neudělal! A nemám adresu ani jedné z nich - nikdy jsem se je nepokoušel vyhledat, protože o mne ani jedna z nich nestála, takže vůbec netuším, kde vlastně žijí! Rakousko a Spojené státy je trochu široký pojem, nemyslíte?!“ Doktor Hlavsa pozvedl ruku, aby mě umlčel. „Na tom nesejde. Taková je skutečnost a do hlavy ti nikdo nevidí.“ Mlčel jsem. K téhle nespravedlnosti jsem neměl co dodat a právník pokračoval: „Také jsem hovořil s ošetřujícím lékařem té zraněné dívky...“ Zatajil jsem dech a zatnul svaly v očekávání další špatné zprávy. „Po vysazení medikace ji zkoušeli probudit, ale nepovedlo se. Je stále v bezvědomí - v kómatu...“ „A kdy...?“ „Kdy se tak stane, to nikdo netuší. Může to trvat týden, měsíc, rok...“ „Co když ta holka umře? To mě odsoudí za vraždu?“ „To v žádném případě. Bylo by to posuzováno jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti nebo neúmyslné zabití. Tam je sazba osm až šestnáct let.“ Vykulil jsem na něj oči a on navázal: „Vzhledem k tomu, že máš čistý trestní rejstřík a u soudu bys projevil lítost, mohl bys dostat spodní hranici, a pokud by s tebou ve výkonu trestu nebyly problémy, mohla by ti být polovina odpuštěna - což znamená, že bys byl už po čtyřech letech venku.“
100 Ukázka elektronické knihy