98
Okultismus Johna Dee
Platónem a Dionysiem spíše rozdíl ve slovech než ve významu. (In convivium Platonis ... , 6.3; Ficino 1944, 79/186) Florentský novoplatonismus nebyl jediný proud v křesťanské filosofii, který asimiloval Platónovy nauky. Jeho intelektuální novost nicméně spočívala v tom, jaký důraz kladl na magické možnosti (prostřednictvím syntézy platoniků a hermetismu), která měla lidstvu umožnit dosáhnout větší měrou ústřední, významnější roli, než jakou dříve připouštěl rámec středověké křesťanské filosofie. Pohled na kritickou historii De vita… může projasnit charakter Fi cinovy magie, který jsem zatím načrtl. První obsáhlou analýzu provedl D. P. Walker (1958), jehož náhledy dále rozvedla Frances Yatesová ve své knize o Brunovi pod nadpisem „Ficino jako křesťansko-renesanční mág“ (1964, 62–84). Její tvrzení se zakládalo na čtení De vita…, což se dobře hodilo k pojetí důstojnosti renesančního člověka, jak ho vytvořil Cassirer.1 Jak tvrdil Cassirer, renesance uchovala představu velkého řetězu bytí, avšak velkou inovaci představovala změna místa člověka – z fixního na pohyblivé. V důsledku novoplatónského myšlení mohl člověk po řetězu vystupovat, a to až k Bohu. Tato možnost intenzivně zaměstnávala renesanční filosofy, kteří se snažili tuto představu potvrdit pomocí Platónových děl a dalších pohanských zdrojů, které spojovali s myšlenkami křesťanské mystiky, jako byla díla Pseudo-Dionysiova. Tato filosofická exaltace měla odpovídat obrácené emanaci Plótí nova systému, kterou dříve popisoval Platón v dialozích Symposion a Faidros. Lidská duše je zavřená v hmotném těle, avšak nezapomíná úplně na svůj nadpřirozený původ a dále po něm touží.2 A když se lidské vnímání setká s něčím krásným, tato pozemská krása připomene duši její božské dědictví a duše pak touží ještě silněji po nebeské dokonalosti. A pokud je duše dostatečně silná a ukázněná, může se dostat z vězení hmoty a poté obcovat s božstvím: dochází k exaltaci. Jednou z Ficinových významných teoretických prací byl jeho komentář k Platónovu Symposiu,3 kde christianizoval Platónovu teorii 1 The Individual and the Cosmos..., 1963 (1927). 2 O Ficinově komentáři platónského vozataje viz Allen 1981 a 1984. 3 In convivium Platonis de amore, 1475. Ficino sám dílo přeložil také do italštiny (Sopra lo Amore di Platone), překlad však vyšel až po jeho smrti, roku 1544. Kromě Ficinových Opera (1576) jsem používal kritické latinsko-anglické vydání Searse Jaynea (Ficino 1944), jehož revidovaná reedice vyšla roku 1985.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283999