98
Okultismus Johna Dee
Platónem a Dionysiem spíše rozdíl ve slovech než ve významu. (In convivium Platonis ... , 6.3; Ficino 1944, 79/186) Florentský novoplatonismus nebyl jediný proud v křesťanské filosofii, který asimiloval Platónovy nauky. Jeho intelektuální novost nicméně spočívala v tom, jaký důraz kladl na magické možnosti (prostřednictvím syntézy platoniků a hermetismu), která měla lidstvu umožnit dosáhnout větší měrou ústřední, významnější roli, než jakou dříve připouštěl rámec středověké křesťanské filosofie. Pohled na kritickou historii De vita… může projasnit charakter Fi cinovy magie, který jsem zatím načrtl. První obsáhlou analýzu provedl D. P. Walker (1958), jehož náhledy dále rozvedla Frances Yatesová ve své knize o Brunovi pod nadpisem „Ficino jako křesťansko-renesanční mág“ (1964, 62–84). Její tvrzení se zakládalo na čtení De vita…, což se dobře hodilo k pojetí důstojnosti renesančního člověka, jak ho vytvořil Cassirer.1 Jak tvrdil Cassirer, renesance uchovala představu velkého řetězu bytí, avšak velkou inovaci představovala změna místa člověka – z fixního na pohyblivé. V důsledku novoplatónského myšlení mohl člověk po řetězu vystupovat, a to až k Bohu. Tato možnost intenzivně zaměstnávala renesanční filosofy, kteří se snažili tuto představu potvrdit pomocí Platónových děl a dalších pohanských zdrojů, které spojovali s myšlenkami křesťanské mystiky, jako byla díla Pseudo-Dionysiova. Tato filosofická exaltace měla odpovídat obrácené emanaci Plótí nova systému, kterou dříve popisoval Platón v dialozích Symposion a Faidros. Lidská duše je zavřená v hmotném těle, avšak nezapomíná úplně na svůj nadpřirozený původ a dále po něm touží.2 A když se lidské vnímání setká s něčím krásným, tato pozemská krása připomene duši její božské dědictví a duše pak touží ještě silněji po nebeské dokonalosti. A pokud je duše dostatečně silná a ukázněná, může se dostat z vězení hmoty a poté obcovat s božstvím: dochází k exaltaci. Jednou z Ficinových významných teoretických prací byl jeho komentář k Platónovu Symposiu,3 kde christianizoval Platónovu teorii 1 The Individual and the Cosmos..., 1963 (1927). 2 O Ficinově komentáři platónského vozataje viz Allen 1981 a 1984. 3 In convivium Platonis de amore, 1475. Ficino sám dílo přeložil také do italštiny (Sopra lo Amore di Platone), překlad však vyšel až po jeho smrti, roku 1544. Kromě Ficinových Opera (1576) jsem používal kritické latinsko-anglické vydání Searse Jaynea (Ficino 1944), jehož revidovaná reedice vyšla roku 1985.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283999
Část druhá: Zdroje
99
lásky a rovněž formuloval nauku o zbožštění člověka. V tomto procesu představují katalyzátory Platónovy čtyři formy nadšení či „posvátného šílenství“ – rozeznává šílenství prorocké, nábožensko-mystické, básnické a erotické (srv. Faidros 244a–249c), která dokáží pozvednout duši – Ficinovými slovy (7.13–14) – z nesouladu k harmonii a z rozličnosti k jednotě. První krok se vykoná na způsob básnického šílenství: Duše se k Jednomu nemůže vrátit, pokud se sama nestane jedním. Celá duše je naplněná nesouladem a sváry; proto je nejprve zapotřebí básnického šílenství, které prostřednictvím hudebních tónů probouzí to, co spí, skrze harmonickou sladkost utišuje, co je zmatené, a konečně skrze mísení rozličných věcí uklidňuje neshody a uklidňuje rozličné části duše. (7.14; Ficino 1944, 231) Následují další šílenství, jež završuje exaltace duše, která dospívá k vrcholu v posvátné křesťanské lásce: Konečně, když se duše stala jedním, se vrací k Jednomu, které je nad bytností, tedy k Bohu. To dokonává nebeská Venuše skrze lásku, to je skrze touhu po božské kráse a vášeň pro Dobro. Tak první druh šílenství uklidňuje nesouladné a disharmonické části. Druhý přivádí mnohost uklidněných částí k jednotě. Třetí ji činí jedním nade všemi částmi; a čtvrté ji vede k Jednomu, které je mimo bytnost a nad celkem. (7.14, 232) Shrnuto: Ficino vytvořil teoretický rámec své magie ve svých komentářích k Platónovi a Plótínovi pomocí „replatonizace“ Pseudo-Dio nysia a jeho sloučení se synkretickou směsí klasických tradic. O magické praxi exaltace s použitím astrologických talismanů zase pojednal ve svém spisu De vita coelitus comparanda a opět ji lze pokládat za výsledek spojení rozličných ranějších praktik. Podle Frances Yatesové byl nejmocnější intelektuální silou ve Ficinově vývoji novoplatónské magie egyptsko-helénský hermetismus. Na základě tohoto předpokladu razila historickou kategorii „renesančního hermetismu“, který pokládala za nejvýznamnější intelektuální počin patnáctého a šestnáctého století. Bádání posledních několika desetiletí se v mnoha ohledech rozešlo s tezí madam Yatesové, a především filologové ukázali, že Ficinova magie byla mnohem složitější a vycházela i ze zdrojů mimo hermetismus,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283999
100
Okultismus Johna Dee
jako byli platonici, arabské a židovské středověké prameny a středověká sympatetická magie.1 Pokud to vše zvážíme, můžeme uzavřít s tím, že kategorii hermetismu je třeba buďto rozšiřovat do nekonečna, abychom pod ni mohli zahrnout všechny významné jevy, které se pod tuto nálepku pokoušela shrnout paní Yatesová; anebo mu musíme rozumět jako dobře definovanému, avšak v žádném případě obecně vlivnému intelektuálnímu trendu. Nicméně bych i tak rád zdůraznil s Yatesovou, že nauka o výstupu/exaltaci znamenala významnou inspiraci při vytváření antropocentrického světonázoru renesance. Teze Yatesové, včetně jejího modelu „rosekrucinánského osvícenství“, je již v současném historickém bádání zastaralá, avšak i dnešní historikové se musí nějak vyrovnat se skutečností, že okultní filosofie vytvořily během šestnáctého a sedmnáctého století podivuhodné množství psaných, tištěných a ilustrovaných materiálů, a to v rozličných žánrech od filosofických traktátů po duchovní deníky, od poesie po učenou teologii, nemluvě o dobové lidové představivosti, která se projevovala v anekdotách, lidových tiscích, knihách lidového čtení a poutavých hrách uváděných na evropských jevištích. Rovněž zůstává překvapivá skutečnost, že ani okultní filosofie, ani její složitá ikonografie nezmizely po vědecké revoluci. V porovnání s touto rozmanitostí západní esoterní tradice Yatesová rovněž oprávněně zdůraznila, že Ficinova magie byla z velké části omezená na zbožnou a umírněnou verzi talismanické tradice. Cílem příští podkapitoly je ukázat, že po Ficinových počátečních experimentech udělala renesanční magie tak ohromný pokrok, že ve druhé polovině šestnáctého století se John Dee mohl setkat s obsažnějším a složitějším magickým obrazem světa, než o jakém se Ficinovi o sedmdesát či osmdesát let dříve mohlo zdát. První krok v tomto vývoji podnikl Pico della Mirandola, který do novoplatónsko-hermetické magie začlenil židovskou kabalu, jak bylo patrné v jeho De hominis dignitate.
1 Srv. Copenhaver 1986 a 1988a; Allen 1994; a doklady k diskusi o hermetismu, které jsem zmínil v úvodu této knihy.
Ukázka elektronické knihy