patřit mé sestřenici, otcově neteři z Jaroměře, která se vykazovala na naši rodinu nebývalou společenskou aktivitou. Stavovala se u nás pokaždé, když jezdila do Hradiště na hřbitov, k čemuž docházelo překvapivě často, a měla za to, že pouhý fakt, že je naší příbuznou, ji opravňuje k tomu vysedávat zbůhdarma v naší kuchyni a beztrestně žvanit. Ty boty ale nebyl tak docela její styl a ten transportér, co stál před vraty, už teprve ne. Skutečnost bývá většinou mnohem prostší a mnohem méně zábavná, než si ji představujeme, tentokrát ale předčila veškeré očekávání jak mé, tak Horákovo. Oba jsme zůstali stát na prahu a nevěděli, co si s tou situací počít. Horák mě v jednu chvíli postrčil dopředu tak, že jsem málem zakopl o práh. „Tady vás máme,“ prohlásila potutelně majitelka azurové obuvi Klára Hančilová. Seděla v naší striktně nekuřácké kuchyni a vypalovala očividně jednu za druhou. Navzdory tomu, že otec otevřel okno, tu už bylo slušně zahuleno. Vypadala, jako by si sem jen odskočila z Woodstocku, a připomínala jistou mladou ženu, která jedno léto, dávno už tomu, vysedávala v naší kuchyni celá rozjařená z toho, jak se jí spolu s nevinností podařilo odložit i předsudky své společenské vrstvy vůči venkovskému lidu. Vpád té první přežil otec nic netuše v bezpečí jednoho lázeňského zařízení, tahle invaze ho ale evidentně zastihla nepřipraveného. Nejspíš byl zrovna v dílně, nestihl se ani umýt, takže byl trochu jako na trní. Hančilová naproti tomu působila dojmem velmi uvolněným. Cigaretu držela klasickým ženským způsobem, mezi prvním článkem ukazováčku a prostředníčku, s loktem opřeným o stůl a dlaní vzhůru. Natáhla kouř a labužnicky ho upouštěla v útlém proužku rozplývajícím se nad stolem. „Máme na sebe poslední dobou nějaké štěstí, bratře Horáku,“ prohodila směrem k Horákovi a chystala se vstát, aby mu podala ruku. „Nevstávejte,“ zabručel nevrle Horák, „jsem tu jen pro med,“ prohlásil. Vida ho, hrdinu, měl tu Hančilovou naservírovanou
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283996