přesvědčení, že trvá v čase a že nemůže uniknout budoucím osudům svého těla. Zdali to je, či není pravda, je z pohledu evoluce mozku zcela lhostejné. Svůj evoluční účel tu plní již samotné jedincovo přesvědčení, nikoliv jeho pravdivost. „Záměrem“ evoluce proto rozhodně nemohlo být vytvořit jedincům jejich Životy jako nějakou „objektivně existující a v čase trvající věc“. To logicky vyvolává pochyby o samotné existenci Života jakožto něčeho, co skutečně trvá v čase. Není tedy mé přesvědčení, že můj Život trvá v čase, jen hlubokou iluzí vnucenou mi evolucí? Iluzí, ve které sám sebe utvrzuji díky svým vzpomínkám, díky vnímání sebe sama jako objektu vydělujícího se z okolí, díky svému abstraktnímu myšlení apod.? Skutečně mě ještě čekají osudy, které mé tělo prožije za pět minut, za rok, za deset let? Nebudou to ve skutečnosti už osudy jiného jedince v mém těle, osudy které já jakožto právě teď žijící bytost už neprožiji? Mohu také uvažovat ještě trochu jinak. Bylo-li „záměrem“ evoluce vytvořit ve mně přesvědčení o mém časovém trvání, není můj Život vlastně identický s tímto evolucí vytvořeným subjektivním přesvědčením? Není
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283995