Alšovo, Myslbekovo a jiných umělců starších i mladších, a že není nutno nově je hodnotit a popisovat. Každé jednotlivé dílo této generace je nám živou připomínkou, k níž hned bezprostředně přidruží se celý komplex pocitů a představ, jež v nás nejlépe zpřítomní umělecký charakter této typické epochy. I ostatní umění na této výstavě zastoupené a povahou svou již zcela jiné a směřující mimo cíle, jež si postavila tato tzv. generace Národního divadla, je nám tak dostatečně známé (třeba Čermák, Maixner, Purkyně, Pinkas, Chittussi aj.), že není třeba u jednotlivých obrazů je popisovat. Lze tedy předpokládat, že jména umělců tvořících dějiny českého umění nejsou nám cizí a že to, co retrospektiva Umělecké besedy podává, nemusí být uváděno a vypočítáváno zvláštními referáty. Spíše lze této příležitosti použíti k úvaze širší. Je-li zde předvedena historie skoro stoletá, pak je již možno tázati se, vychází-li z ní nějaká formální tradice, na níž by měl dnešní stav českého umění budovati dále. Vždyť již často a při příležitostech nejrůznějších, kdy tato tradice byla stavěna do příměrů a srovnání vzhledem k dnešnímu českému umění, byly pronášeny všelijaké prognózy, jež zcela zásadně se dotýkají stále aktuální otázky umění národního. – Žádá se u nás umění, jež by mělo svůj speciální národní svéráz, svou českou původnost a neporušenost. Jako ideální splnění těchto vlastenecky národních požadavků bývá tu nejčastěji uváděna generace Národního divadla; na ni bývá poukazováno jako na příklad a splnění umělecké energie národní a jako na školu stále ještě schopnou dát nejzákladnější a nejživější odpovědi na všechny otázky po národním určení českého umění moderního. Nad výtvarným uměním zdůrazňuje se tento požadavek domácí tradice ku podivu mnohem impulsivněji než třeba nad českou literaturou a ukládá se stále tak aktuálně, že by skutečně již bylo nutno blíže se jím zabývat. Pak ovšem musila by být tato otázka studována mnohem podrobněji a hlouběji, než se doposud dělo, a bylo by nutno zásadně rozlišit, pokud trvá požadavek češství nebo národovectví v domácím umění a pokud zaujetí a pohyb čistě umělecké povahy, neboť vlastenectví není vždy totéž jako umění a vývoj. Každý národ má svou původní psychu, jež není v žádném silném projevu nikdy zapřena a jež se ve své chvíli ukáže vždy s mocnou silou a se spontánní upřímností. Vedle sympatií máme své zcela zaostřené nechuti 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283922