Alšovo, Myslbekovo a jiných umělců starších i mladších, a že není nutno nově je hodnotit a popisovat. Každé jednotlivé dílo této generace je nám živou připomínkou, k níž hned bezprostředně přidruží se celý komplex pocitů a představ, jež v nás nejlépe zpřítomní umělecký charakter této typické epochy. I ostatní umění na této výstavě zastoupené a povahou svou již zcela jiné a směřující mimo cíle, jež si postavila tato tzv. generace Národního divadla, je nám tak dostatečně známé (třeba Čermák, Maixner, Purkyně, Pinkas, Chittussi aj.), že není třeba u jednotlivých obrazů je popisovat. Lze tedy předpokládat, že jména umělců tvořících dějiny českého umění nejsou nám cizí a že to, co retrospektiva Umělecké besedy podává, nemusí být uváděno a vypočítáváno zvláštními referáty. Spíše lze této příležitosti použíti k úvaze širší. Je-li zde předvedena historie skoro stoletá, pak je již možno tázati se, vychází-li z ní nějaká formální tradice, na níž by měl dnešní stav českého umění budovati dále. Vždyť již často a při příležitostech nejrůznějších, kdy tato tradice byla stavěna do příměrů a srovnání vzhledem k dnešnímu českému umění, byly pronášeny všelijaké prognózy, jež zcela zásadně se dotýkají stále aktuální otázky umění národního. – Žádá se u nás umění, jež by mělo svůj speciální národní svéráz, svou českou původnost a neporušenost. Jako ideální splnění těchto vlastenecky národních požadavků bývá tu nejčastěji uváděna generace Národního divadla; na ni bývá poukazováno jako na příklad a splnění umělecké energie národní a jako na školu stále ještě schopnou dát nejzákladnější a nejživější odpovědi na všechny otázky po národním určení českého umění moderního. Nad výtvarným uměním zdůrazňuje se tento požadavek domácí tradice ku podivu mnohem impulsivněji než třeba nad českou literaturou a ukládá se stále tak aktuálně, že by skutečně již bylo nutno blíže se jím zabývat. Pak ovšem musila by být tato otázka studována mnohem podrobněji a hlouběji, než se doposud dělo, a bylo by nutno zásadně rozlišit, pokud trvá požadavek češství nebo národovectví v domácím umění a pokud zaujetí a pohyb čistě umělecké povahy, neboť vlastenectví není vždy totéž jako umění a vývoj. Každý národ má svou původní psychu, jež není v žádném silném projevu nikdy zapřena a jež se ve své chvíli ukáže vždy s mocnou silou a se spontánní upřímností. Vedle sympatií máme své zcela zaostřené nechuti 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283922
a averze proti některým vlastnostem Francouzů, Italů a Němců a všech jiných národů; nemilujeme vše na jejich umění a některé složky jsou nám tu přímo až nesympatické a nepříjemné; již to dokazuje, že naše národní psycha má svoje vlastní sklonnosti a že není naprosto znivelizována nějakým kosmopolitismem. Diktát těchto nechutí je pro náš konzum ze světové kultury dnes stejně směrodatný jako kdy dříve. Ale nikdo se snad již nebude domnívat, že není nám třeba připojit se k obecnému kulturnímu proudění a že by náš národní duchový život byl tak idylickou selankou, že by našemu duchovému hladu mohlo postačit jen to, co se uvaří doma. Důkazem národní schopnosti a síly není v Evropě dnes již národní soběstačnost a uzavřenost, jež zničila některé kmeny a rasy tím, že musely být pak násilím civilizovány, nýbrž svobodný výběr a racionálně životní spotřebování všeho, co nám světové dění může podati. Způsob, jakým obecný rytmus kulturního světa sami proměníme ve vlastní životní hodnoty, nemůže nám být vpraven cizími vlivy nebo cizím učením, nýbrž vychází z naší vlastní síly a je určován národní psychologií. V té také leží příčina, proč umělecký vývoj, jenž byl u nás vždy částí obecného vývoje, přijímá na sebe někdy své specielní české znaky. Avšak ani pak není vždy možno mluviti o národním umění, nýbrž jen o národním charakteru umění. Tento charakter nemá vždy hodnotu formální; někdy je oblast jeho působnosti spíše jen náladová (literární, ideální).
* Historická retrospektiva na výstavě Umělecké besedy dokumentuje zcela jasně tuto souvislost dřívějšího českého umění s vývojem evropským. Generace vycházející z odkazu Mánesova má nejvíce národního svérázu; vyšetříme-li však základny tohoto stylu šíře, tu shledáme, že jeho původ byl méně národní a samostatný, než bylo jeho určení, a že vývoj českého umění byl složitější a mnohostrannější a že současně vedle něho vyrůstaly složky jiné. Umění Josefa Mánesa a další nástup, který byl jím zahájen, je determinováno třemi základními vlivy: Itálií, Francií a Německem. První je tradice pozdně italského malířství, drobných benátských malířů XVIII. stol., kteří byli 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283922
povoláni do severní Evropy a mnoho působili v Praze a ve Vídni. Jako druhá složka udržela se v Mánesově umění tradice rokoka; způsob Mánesovy kresby je velice podobný obrysové zběhlosti malířů baroka a přímo a nápadně upomíná na Fragonarda. Rokoko ozývá se i v Mánesově zlidovění; český lidový sloh je přece ve své podstatě lidovou úpravou rokoka, resp. baroka. Jako třetí velice rozhodující složka pro další rozvoj českého umění přistupují pak vlivy německé: klasicismus Carstensův, Genelliho a jiných, nazarénismus, pak obdobné složky populárního romantismu Schwindtova a Richterova a historický akademismus pražské Akademie (Ruben aj.). Těmito posledními vlivy je podmíněna lineární povaha generace Nár. divadla. Její národní charakter je v nejhlubším základě určen tehdejším rozkvětem vlastenectví a romantismu. Nejhybnější složky tohoto vlasteneckého romantismu vybíjely se buď epicky a monumentálně v námětech slovansky mytologických, nebo čerpaly idylickou lyriku z lidového života, v němž byl hledán neporušený princip národní povahy. Toto zaujetí ovšem prodělává individuální změny: Mánesovi ještě nejblíže stojí Tulka, jehož barevné kartony na výstavě Umělecké besedy jsou z nejlepších, jež z této doby známe. Ženíšek, pokud pokračuje v Mánesově tradici, tedy hlavně opět v monumentálně dekorativních návrzích, ukazuje rovněž převážně lineární výtvarný smysl, který u něho dospívá k akademickému způsobu kresby dokonalých kvalit. Alšův bezprostřední a samorostlý styl je dostatečně znám a není nutno znovu jej tu popisovat. Umění této doby lze tedy stručně charakterizovat jakožto převážně lineární styl a jakožto bezpodmínečně datované tehdejším vlastenectvím a romantismem. V téže době připojují se však k vývoji zcela silné osobnosti, jejichž výtvarná snaha nesla se za problémy výhradně malířskými. Byli to umělci, kteří jako by nebyli uchváceni všeobecným vlasteneckým nadšením a kteří přinesli nové výtvarné poznatky hlavně z Paříže. Již Purkyně řeší nové problémy a jeho styl není ani lineární, ani monumentální, ani drobně intimní, nýbrž malířský a koloristický; některé jeho obrazy přímo poukazují na studium klasických Benátčanů. Ještě typičtějším představitelem bezohledného modernismu je Pinkas; z vystavených obrazů hlavně Interiér je věcí naprosto moderní, evropskou, pronikavě reprezentující tehdy nový malířský směr, realis-
103 Ukázka elektronické knihy