tudíž divu, že křesťané opravdu velmi záhy začali o Ježíši Kristu vypovídat jako o prostředníku nejen v díle dovršení stvoření, ale také v Božím díle prvního stvoření. Dlužno ještě podotknout, že nad hrobem Ukřižovaného se pomyslně „vznášel“ tentýž Duch jako při křtu v Jordánu a zejména jako kdysi na počátku nad vodami, protože vzkříšení coby definitivní nové stvoření je dílem nejen Otce, který Ježíše vzkřísil196 a oslavil, ale též Syna, jenž má život v sobě (srov. J 5,26) a může ho dát a zase přijmout (srov. J 10,18), rovněž pak Ducha svatého oživovatele a dárce života v plnosti.197 Synovo vzkříšení a oslavení jakožto dovršení díla stvoření se naplňuje podle téhož scénáře trojiční logiky, jako se odehrálo a odehrává dílo prvního i ustavičného stvoření a také druhého stvoření, a proto velikonoční drama jakožto nové stvoření vrhá zcela nové světlo na mystérium prvního, ustavičného i druhého stvoření. Kdo je v Kristu, je nového stvoření, říká svatý Pavel (srov. 2K 5,17). Toto nové stvoření je obnovený vztah člověka k Bohu Otci v Kristu. Zmíněná obnova naší kreaturality se uskutečňuje prostřednictvím smíření (srov. 2K 5,18–21), které je možné na základě víry a také křtu. Nejde o to, že bychom my usmiřovali rozhněvaného Otce, ale přesně naopak o to, abychom otevřeli srdce iniciativě Otce, který nás chce smířit se sebou, jakoby znovu stvořit v Synu díky Duchu darovanosti. Přechod od rozhněvanosti ke smíření není v Bohu, ale v nás, což přesně odpovídá skutečnosti, že stvořený analogát otcovství je vždy dokonalý, neboť nebeský Otec miluje i ty špatné a hříšné (srov. Mt 5,43–48). Pravým problémem je stvořený analogát synovství, naše odpověď Otci v Kristu a díky síle Ducha života a milosti, protože člověk má od prvotního hříchu tendenci odmítat vyjití ze sebe, nepřijímat svobodu od sebe, a tak se následně sobecky „zakřivovat do sebe“, zpronevěřovat se své kreaturální identitě osoby stvořené podle vzoru věčného synovství. Na základě této obnovené kreaturality jsme potom schopni novýma očima vnímat rovněž první stvoření jako prazáklad, počátek, první dějství dramatu spásy, kterou prožíváme tak říkajíc do posledních záhybů duše a na vlastní kůži. Řečeno jinak, buď pohlížíme na tajemství stvoření z hlediska své nové existence v Kristu a v obdarovanosti jménem Duch svatý, a proto vidíme první stvoření správně, anebo nejsme v Kristu a nežijeme 196/ Srov. např. Sk 2,24; 3,15; 4,10; 13,30; Ř 10,9; Ef 1,20; Ko 2,12; 1Pe 1,21. 197/ Srov. např. Ř 1,1–4; 1K 15,35–58; 1Tm 3,16; 1Pe 3,18. Právě proto je také Vzkříšený skutečným dárcem Ducha spolu s Otcem; srov. např. J 7,37–39; 15,26; 20,22; Lk 27,49; Sk 2,33. Duch, který přebývá v křesťanech, je závdavkem plnosti jejich oslavení spolu s Kristem (srov. např. Ř 8,11).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283828