IV | Čas stoleté války
a angličtí rytíři, kteří opustili sedla, přistupovali a bili do té změti lidí, kteří si nemohli poradit ani se sebou samými, ani se svými koňmi.
Do prvního francouzského šiku byli postaveni janovští spojenci, proslulí střelbou z kuše. Normálně by stříleli v součinnosti s pavézníky (za pavézami by se při nabíjení ukryli) – ti však zůstali v zadní části armády. Ve vhodný okamžik se pak pěšáci rozestupovali do stran, aby umožnili průjezd jezdectvu. Teď ale nastal zmatek, za který mohly především čelní voje Angličanů a jejich obávané tisové luky. S dostřelem 300 metrů, s velkou průrazností (dokonce plátové zbroje!) a rychlostí střelby (12–15× za minutu, čtyřikrát častěji než kuše) představovaly nadmíru účinnou smrtící zbraň – angličtí lučištníci stříleli tak pravidelně, že to byl div…
Janované, kteří se nenaučili čelit takovým lučištníkům, jací jsou v Anglii, a když pocítili ty střely, co jim zasahovaly paže, hlavy, obličeje, byli brzy hotovi, mnozí přeřezali provazy lučišť a jiní se vrhli na zem; a takto se dali na ústup. Část se rozestoupila, část propadla panice a utíkala zpět, další si lehali. A nedočkaví rytíři si to namířili do jejich řad: „Nuže, pobijte všechnu tu chátru, neboť nám tarasí bezdůvodně cestu.“ Tu vjeli všichni muži ve zbroji mezi ně, aby do nich sekali a bušili, a mnozí z nich se zachvěli a klesli… Pokaždé stateční muži a dobří rytíři cválali kvůli cti vpřed a bylo jim milejší zemřít, než aby jim byl vyčten mrzký útěk. Přiznejme neukázněným rytířům úpornost, s jakou se jejich oddíly – do noci celkem prý čtrnáctkrát – vydávaly proti Angličanům, přičemž mnozí k jejich předním
Hrobka krále Jana v rodném Lucemburku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282505
Kresčak
vpadnout do bitevní vřavy je vpravdě rytířské. Jel si pro smrt. Nechtěl být nemohoucím starcem, odkázaným na své okolí; navíc cítil, že v osobě Karla má více než plnohodnotného nástupce. S ním vyjeli i nečetní čeští družiníci (Jindřich z Rožmberka, Jindřich Bítovský z Lichtenburka).
Jean Froissart – Kroniky (14. století)
�
Lucemburská katedrála Notre-Dame s královou hrobkou
řadám ani nedojeli, neboť déšť šípů byl tak hustý, že připomínal vánici. Byly i výjimky: Hrabě ďAlençon [bratr krále Filipa] vyjel dosti spořádaně na Angličany a jel se s nimi bít, a na druhé straně hrabě z Flander. … Tito dva pánové a jejich roty rozetnuli lučištníky a dorazili až k bataille princově [syn krále Eduarda] a tam bojovali velmi dlouho a velmi statečně a rád by jel [francouzský] král za nimi, kdyby mohl, byl však tak veliký plot lučištníků před ním, že by nikdy neprojel, neboť jich přibývalo a jeho houf řídl… Tento žalostný stav potrval pro Francouze tímto způsobem až do půlnoci, neboť když řež počala, byla téměř již noc, a francouzský král a jeho družina se toho dne do boje nestačili ani dostat, uzavírá Le Bel. Ani osud Jana Lucemburského se nedá detailně vysledovat, snad jel na pomoc právě výše zmíněnému ďAlençonově výpadu. Hrdinné rozhodnutí slepého krále
Chrabrý a šlechetný král český, který se jmenoval pan Jan Lucemburský…, slyšel své lidi říkat, že bitva započala; to proto, že ačkoliv byl ve zbroji a s velkým komonstvem, přece neviděl ani kapku a byl slepý. A ptal se rytířů, co byli u něj, jak se jejich lidé chovají. Ti mu vyprávěli po pravdě a řekli mu: „Monseigneure, má se to tak a tak: všichni Janované jsou poraženi a král je rozkázal všechny pobít; nicméně vládne mezi našimi lidmi a jimi tak veliká tlačenice, až je to s podivem, neboť padají a klopýtají jedni přes druhé a překážejí nám převelice.“ „Ach,“ odpověděl český král, „to je pro nás špatné znamení.“ Nuže, zeptal se po německém králi, svém synovi, a pravil: „Kde je pak Karel, můj syn?“ Oni odpověděli: „Monseigneure, nevíme; věříme, že je na druhé straně bojiště a že se bije.“ Nuže, tehdy řekl král svým lidem velice odvážnou věc: „Panstvo, jste mými lidmi, přáteli a druhy; dnešního dne vás prosím a žádám velmi snažně, abyste mě vedli natolik kupředu, abych mohl zasadit ránu mečem.“ A ti, kdož byli u něj a kteří milovali svoji čest a pověst, mu to slíbili. … Aby dostáli slibu a neztratili jej v davu, svázali se uzdami svých koní všichni navzájem a krále, jejich pána, dali zcela dopředu, aby mohl lépe splnit své přání. A takto se vydali na nepřítele. (…) [Král Jan] jel tak kupředu na své nepřátele, že zasadil ránu mečem, snad tři, snad čtyři, a bil se velmi statečně, a taktéž činili všichni ti, kdo byli s ním, aby jej provázeli; a činili se tak dobře a vrhli se tolik kupředu na Angličany, že tam všichni zůstali a nikdy odtamtud žádný nevyjel. A byli nalezeni nazítří na místě kol svého pána a jejich koně všichni posvazovaní dohromady. (I všechny neoznačené kratší citace v celé kapitole pocházejí od téhož autora. Jeho dílo vznikalo od roku 1369 a spolu s kronikou Le Bela /†1370/ je považováno za silně věrohodné; oba pracovali s autentickými prameny včetně výpovědí přímých účastníků bitvy.) 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282505
IV | Čas stoleté války
Dům U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí využíval král jako svůj městský palác
Římský – a počínaje tímto okamžikem také český – král Karel (*1316) přijel zřejmě až přímo v onen osudový den sv. Rufa na bojiště, netáhl od Paříže s celou armádou. Froissart uvádí, že dorazil velice spořádaně do bitvy; avšak když viděl, že se věc pro ně vyvíjí špatně, vyjel z ní; nevím, jakou cestou… Přesněji to zachytil kronikář Beneš Krabice, jenž psal pod dohledem samotného panovníka: Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna…, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy … na bezpečné místo. Stejný kronikář poprvé zapsal ono slavné Janovo zvolání: Toho nebude, aby český král utíkal z boje, ale zaveďte mě tam, kde
zuří největší válečná vřava! – Jeho autentičnost je tak nejistá; přibarvenými zkazkami jsou ostatně též vyprávění o tom, co kdo řekl nad tělem mrtvého vladaře. Jeho pietně ošetřené tělo, zbavené některých vnitřností (srdce), jež byly pochovány zvlášť, Eduard po pár dnech předal novému českému králi. Moderní antropologický výzkum na kostře nalezne stopy po smrtelných zásazích v oku a u lopatky, zřejmě se jedná o stopy po dýce, když byl Jan sražený z koně. Angličtí vojáci s noži pronikli do jejich řad, prořezávali koním šlachy a zraňovali nebo zabíjeli rytíře, jak se jim zachtělo… A říkalo se, že dávno nebylo slýcháno, aby tolik knížat zahynulo v jedné bitvě, smutně končí Le Bel. Není možné dobrat se přesné výše ztrát, snad není tak úplně nereálný odhad Bernské kroniky o smrti 1200 rytířů a celkem 3800 mrtvých (včetně bratra francouzského krále). Vítěz od Kresčaku Eduard III. se vydal obléhat přístavní město Calais. Stoletá válka se rozhořela naplno.
100 Ukázka elektronické knihy