IV | Čas stoleté války
a angličtí rytíři, kteří opustili sedla, přistupovali a bili do té změti lidí, kteří si nemohli poradit ani se sebou samými, ani se svými koňmi.
Do prvního francouzského šiku byli postaveni janovští spojenci, proslulí střelbou z kuše. Normálně by stříleli v součinnosti s pavézníky (za pavézami by se při nabíjení ukryli) – ti však zůstali v zadní části armády. Ve vhodný okamžik se pak pěšáci rozestupovali do stran, aby umožnili průjezd jezdectvu. Teď ale nastal zmatek, za který mohly především čelní voje Angličanů a jejich obávané tisové luky. S dostřelem 300 metrů, s velkou průrazností (dokonce plátové zbroje!) a rychlostí střelby (12–15× za minutu, čtyřikrát častěji než kuše) představovaly nadmíru účinnou smrtící zbraň – angličtí lučištníci stříleli tak pravidelně, že to byl div…
Janované, kteří se nenaučili čelit takovým lučištníkům, jací jsou v Anglii, a když pocítili ty střely, co jim zasahovaly paže, hlavy, obličeje, byli brzy hotovi, mnozí přeřezali provazy lučišť a jiní se vrhli na zem; a takto se dali na ústup. Část se rozestoupila, část propadla panice a utíkala zpět, další si lehali. A nedočkaví rytíři si to namířili do jejich řad: „Nuže, pobijte všechnu tu chátru, neboť nám tarasí bezdůvodně cestu.“ Tu vjeli všichni muži ve zbroji mezi ně, aby do nich sekali a bušili, a mnozí z nich se zachvěli a klesli… Pokaždé stateční muži a dobří rytíři cválali kvůli cti vpřed a bylo jim milejší zemřít, než aby jim byl vyčten mrzký útěk. Přiznejme neukázněným rytířům úpornost, s jakou se jejich oddíly – do noci celkem prý čtrnáctkrát – vydávaly proti Angličanům, přičemž mnozí k jejich předním
Hrobka krále Jana v rodném Lucemburku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282505