KAROLÍNA SEDĚLA V MATČINĚ KUCHYNI. U stejného stolu, u kte-
rého roky každé ráno snídala předtím, než si vzala ze zádveří aktovku (do čtvrté třídy oranžovou, od páté do deváté, když se přestěhovaly s matkou do Prahy, tmavě modrý batoh) a vyrazila do školy. Tenkrát byl stůl pokrytý povoskovaným plátnem se světle zelenými kytičkami. Karolína je často hypnotizovala pohledem a doufala, že alespoň jednou se stane zázrak, který odčaruje škraloup z kakaa, ze kterého se jí vždycky zvedal žaludek. Není potřeba zdůrazňovat, že se nikdy žádný zázrak nestal a kakao si pokaždé musela vypít i s hnusným škraloupem. Tehdy i teď. Jen tentokrát byl voskovaný ubrus potištěný modrými kaňkami nepravidelných tvarů. Kytičky byly lepší. V kuchyni voněl tvarohový koláč, před hodinou vytažený z trouby, a Karolína pozorovala matku, která se šourala kolem kuchyňské linky. Je možné, že za ten necelý týden, co tu nebyla, už zase zestárla? „Mami, tebe zase bolí kolena, že jo?“ „Ále…,“ protáhla matka neurčitě. Kdyby chtěla být Karolína nespravedlivá, napadlo by ji, že matka teď bolest svých nohou schválně přehání a táhne je za sebou ještě nápadněji než předtím, aby zdůraznila svoje utrpení. Ale taková její matka není. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282384