konverzace stočila na tatíka – „že život je těžkej pro všechny. Nejen voni ho maj těžkej, tak proč by měli vočekávat nějaký přednostní zacházení? Člověk musí brát život, jak leží a běží, dělat, co může, vobrnit se a zachovat si úctu. Existujou i lidi, dcero,“ říkala, „lidi, kerý maj vo moc víc důvodů bejt psychologický a mnohem vopodstatněnějc by mohli trpět než ty, kerý jdou svýmu utrpení naproti – ale tyhle lidi nevidíš, že by se poddávali svejm temnotám a svýmu bědování. Místo toho tyhle patřičný lidi statečně jdou dál svou cestou a odmítaj jenom tak složit zbraně.“ A tak máti opět sklouzla ke svý oblíbený filozofii „Vpřed a vzhůru“, ke svý hierarchii utrpení: jedni si utrpení dovolit směli; druzí si ho dovolit směli, leč ostudně selhali přečerpáním svýho přídělu; a pak tu byli arogantní samozvanci – tatík mezi nimi – co si pro sebe kradou právo na utrpení, který patří někomu jinýmu. „Tvůj tatík,“ říkala máti. „Tvůj tatík. Víš, že jeho sestra řikala, že dokonce i při sirénách, zatímco kolem něj hořelo kdeco, dál ležel v posteli jak placka, že ani nešel s vostatníma do krytu? A to byl tehdá eště mladej – šestnáct, možná sedmnáct – a mně v tý době pouhejch dvanáct, a už jsem měla víc rozumu jak von. Blázen. Chtěl, aby mu ty bomby spadly přímo na hlavu. Blázen,“ a poprvý, když jsem to slyšela – tentokrát to poprvý určitě nebylo – a taky než jsem začala mít sama deprese – jsem si říkala, že bláznivý to teda rozhodně bylo. To už zase mluvila o veliký válce, o tý světový, o tý druhý, o tý – potvrdí každý puberťák – co nemá absolutně nic společnýho s moderním lidstvem a životem v pokrokový společnosti; o tý, který nikdo v mým věku nedokázal věnovat pozornost, což není až tak překvapivý, vzhledem k tomu, že většina z nás sotva zvládla věnovat pozornost tý naší současný, lokálnější. „Po válce,“ říkala máti, „dokonce i potom, co jsme se vzali, celý ty roky až do svý smrti, a především vod tý doby, co začalo tady to místní trápení, se akorát jen rochnil v temnejch záležitostech.“ Tím myslela tatíkovy noviny, všechny ty jeho bichle a záznamy a shromažďování
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281849
a třídění všeho, co souviselo s politickými problémy; a taky scházení se s podobně smýšlejícími přáteli, stejně tak zachmuřenými, posedlými a bez ustání ohrožovanými lavinami, propastmi, havrany, vránami a kostlivci jako on. Společně třídili a zařazovali, posuzovali a vyměňovali si aktuální tragédie, týkající se politických problémů, až tak náruživě, že to vypadalo, jako by je za to platili, když je za to vůbec neplatili, a na tatíka to samozřejmě po nějakým čase začalo být moc. Dokonce i my, jeho děti, jsme věděly, že všechno to jeho přepálený zaujetí, všechna ta preciznost a posedlost musí jednou opadnout. A taky že to opadlo a s tím se zhroutil i on, vrhnul se po hlavě z účtování, zakládání, z toho všeho normativního vystřihování z novin přímo do nejhlubších hlubin sklíčenosti, kdy jediný, na co se zmohl, byla postel, nemocnice, komiksy, sportovní rubrika, případně televizní pořady o holokaustu. Taky pořady o přírodních katastrofách, třeba jako když David Attenborough mluví o hmyzu, jak požírá jiný hmyz, a o dravý přírodě, jak se sápe na něžnou přírodu. Nikdy nesledoval pořady o vřesu nebo o tom, jak udržet motýly ve spokojeným, bezstarostným rozpoložení. Tenhle typ pořadů ho nikdy netáhnul, nikdy ho nezajímaly, nikdy by, mátinými slovy, „nedovolil, aby mu zvedly náladu“. Samozřejmě že celá domácnost věděla, že ani holokaust a světový války a zvířata požírající jiný zvířata, všechna ta anestetika, mezi který spadaly i naše politický problémy, když se k nim zase byl schopný vrátit, mu náladu nezvednou. Nicméně bylo jasný, že slouží určitýmu účelu, něčemu na způsob „Vidíte! Jen se podívejte. Jakej to má smysl? Žádnej smysl to nemá“, čímž ho utvrzovaly, a možná i povzbuzovaly, v jeho zoufalství, že v rámci toho, jak se věci mají, jak se odjakživa měly, neexistuje nic jako vítězství ani překročení stínu, protože překročení stínu je jen iluze a vítězství jen fantazírování a snaha a zase snaha a nic víc než jen bláhová ztráta času. „Věděla jsem, že když zpívá,“ říkala máti, „je to s tvým tatíkem dobrý, a věděla jsem, že to
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281849
s ním je špatný, když jen leží celej den v posteli, celý noci je vzhůru, nespí, neroztahuje závěsy a namísto toho ucpává štěrbiny a brání nočnímu světlu i všemu přirozenýmu dennímu světlu, aby proniklo dovnitř. Ta jeho melancholie, dcero. To nebylo přirozený. Kdyby to přirozený bylo, cejtil by se v ní dobře, ne? Vypadal by přitom dobře, ne? Ale jakej důvod, to mi řekni, jakej důvod měl furt se schovávat v tý svý zachmuřený temnotě?“ Takže tatík a jemu podobný, na rozdíl od máti a jí podobných, nikdy nesklouzli k nějakýmu tomu „Musim se radovat, protože není holokaust“ nebo „Mám na nose nežit, ale támhleten jeden vodvedle nos nemá vůbec, takže se musim radovat, že von nemá nos vůbec, kdežto já svůj nos mám, a von se musí radovat, protože neni holokaust“. Tatík to nikdy neměl jakože „Musim padnout na kolena a děkovat, že vostatní na světě trpěj ještě mnohem víc než já“. Nechápala jsem, jak by mohl nemít pravdu, protože všichni přece vědí, že takhle to v životě nechodí. Kdyby to tak v životě chodilo, pak bychom všichni – krom osoby, která by byla jednomyslně uznána za nejnešťastnější na světě – byli šťastný, akorát že většina lidí, který jsem znala, šťastná nebyla. Ani jsme v tomhle každodenním světě, v tomhle našem malým člověčím světě, neztráceli čas vděčností a vystříháním se pomíjivýho ve prospěch věčnýho. Jenže právě na tý pomíjivý, dočasný rovině – kde se mísí tisíc proměnlivých, kde navzdory společný kolektivní historii má každý ještě svou vlastní, osobní, kde to, co je pro jednoho spouštěč, druhý přejde bez povšimnutí – právě tam se odehrával život ve svý syrový podobě a nedokonalá duševní odezva na takový žití, ta taky. Dokonce ani máti a jí podobný – přese všechnu netoleranci k depresivním osobám, a především pak přese všechno klesání na kolena tváří v tvář tragédiím za účelem díkůvzdání, že nebýt milosti Boží, bylo by po nich, ano, bylo by po nich, nebýt toho, že si Bůh vybral nějaký jiný usoužený ubožáky, aby si protrpěli ten strašlivý osud místo nich – ani ti nezůstávali
107 Ukázka elektronické knihy