Venda ještě stihl za Štěpánem pootočit hlavu, ale pak už zmizel za zavřenými dveřmi. Štěpán si zapálil a lačně a rychle několikrát zabafal. Až pak si opřel hlavu o zeď za lavicí a zavřel oči. Dveře se otevřely a světlem zvenčí prošla silueta Vendy, za níž Úředníkovy prsty ukazovaly, že je na řadě Štěpán, jenž vstal zároveň s otevřením dveří. Když se měli míjet, Štěpán Vendu pohladil a poplácal po zádech. Venda se chtěl chopit jeho prstů, ale Štěpán to nedovolil a jen se sklonil a dotkl se rty Vendova temene. Po dvou krocích vešel dveřmi a ty se zavřely. Nastalo znovu přítmí. Venda se pomalu sesul na lavici a upřeně se zahleděl na přítmím obalenou tajemnost dveří. Vstup do budovy pak málem vyrazil, jak jím proletěl na sluncem ozářenou ulici. Obličej rozzářený, takže ještě přeskočil patery schody a jako sokol dopadl na chodník do dřepu a málem předpažil. Zavírací brano nad ním zachytil Štěpán, aby i on – taky rozesmátý – mohl odejít z téhle budovy. Šli pak hlavní ulicí nazpátek, oba u rtů zmrzliny a čišela z nich radost. Ve stínu košatého javoru je vybídla k usednutí právě uvolněná lavice. Musíme zůstat v utajení, nerušit. Jen pozorovat, jak Štěpán nabídl Vendovi onu fotku s Vendovým jménem i příjmením a k tomu jakýsi doklad, z něhož jsme si i od keře za lavicí mohli přečíst veliký nápis na úředním lejstru: ROZHODNUTÍ O ADOPCI. Z toho jsme taky mohli vyrozumět, že počínaje jedenáctou hodinou místního času dnešního dne se Václav 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280013