98
4. Arkádie a utopie
v této linii jdoucí od Rousseaua byla ztracena díky kultuře. Tomu u Kovtuna také odpovídá takřka romantický motiv dospělosti jako exilu. První z dopisů, který začíná slovy „Milý dome, měl jsi číslo 36, stál jsi v Sousedovicích na kopci nad návsí…“, končí překvapivě větou: „Přišel Korydón, měl nestárnoucí rty.“46 Místa a události spojené s dětstvím na venkově se vyznačují pomíjivostí, podtrženou už tím, že jde o vzpomínku, motivy antické idyly do tohoto rámce vnášejí jiný časový rozměr, který venkovské obrázky proměňuje. V jiném z dopisů Kovtun tímto způsobem spojuje Vergiliova Meliboea s konkrétním člověkem 20. století a jeho příběhem. Nevytrhuje jej sice ze smrtelnosti, ale jeho životu dodává jistou idylickou univerzálnost, jako by nešlo jen o jednoho Václava Zahradníka: Milá pohlednice […] čtu z tebe dávný příběh Václava Zahradníka, který se dříve jmenoval Meliboeus a kterému jednoho krásného dne bylo řečeno, že musí opustit svůj dům a několik polí. Nakonec měl štěstí, protože se vrátil, aby mu opět, unavenému horkem v době žní, Thestylis vařila vonnou polévku z rozetřeného tymiánu a česneku. Když zednickou lžící nabíral maltu, podíval se za sebe a zahlédl najády, které trhaly světlé irisy a kvetoucí mák, vázaly narcisy s ohnivými měsíčky a skořicovými květy. Idyla však brzo pominula.47 Na některá z témat Dopisů navazují tři delší básně z přelomu padesátých a šedesátých let psané v pravidelně rýmovaných strofách evokujících písně, které je možné číst jako básnickou analýzu toho, co Dopisy otevřely a jako celek naznačily: přítomnost idyly (Arkádie) jako univerzální, ale skryté vrstvy lidské skutečnosti. Báseň Kde to bylo se obrací k minulosti jako idylické krajině, která je uložena v paměti. Ve Zrození řeči je tématem obnovení první, původní řeči, která je řečí té idylické minulosti. V posledním z dopisů je takovou řečí ještě řeč krajiny: Milá krajino, chtěl jsem ti psát tvou řečí. Myslím takovou řeč, do které se už před prvním slovem všechno vtělilo, takže se všechno také dá snadno vyrozumět z výkřiku kohouta na sousedním dvoře, z nočního volání psů, ze šumění větru pod starým hradištěm. O větnou skladbu
46 47
Ibid., s. 9. Ibid., s. 20.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279284
4. Arkádie a utopie 99 takové řeči není třeba se starat; postaral se ten, kdo postavil strom, vytesal skálu, rozvlnil hladinu rybníka, kterému se říká Křemelný. Tvá řeč, krajino, roste ze země jako tráva, je zelená a čirá.48 V pozdější básni Zrození řeči zřetelněji figuruje motiv obnovení takové řeči z jiných zdrojů, než je jen návrat k idyle přírody: Teď je to jiné. Zetlely na polích dětské luky a musíš hledat, dospělý, starší svisty a zvuky, elementární tóninu, starší než hybelská včela. […] Musíš si, němý, osvojit prvotní hudbu ticha. Je ve tvé dřeni, jsi jí syt a nikdy nevysychá. Co slyšíš kolem to jsou jen její ozvěny časné. Strom hoří, zvon bude roztaven, žárovka vosy zhasne, ale zbyde tu jako dřív, míza bez prsu kmene, horké uštknutí bez kopřiv – jsi tedy u pramene.49 Nejkratší a časově poslední z trojice básní, Schůzka v Arkádii, naráží na výtvarnou tradici motivu Arkádie, ale také poukazuje k místu, které tvoří skrytou spodní vrstvu paměti, naději či touhu po idyle:
48 49
Ibid., s. 24. Ibid., s. 48.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279284
100
4. Arkádie a utopie V naší paměti je uschována nesplněná výzva úsvitů, šelestící, bílý dopis rána, škvírou zasouvaný do bytu. V našich vzpomínkách jsou předsevzetí, starší nežli celé naše vědomí, […] je to pokyn, který dennodenně navrací nám stará zkušenost, který píše výstrahu na naší stěně, ukazuje směr a splétá most. […] Posnídáme jako na pohovce v trávě, kolem nás tři pastýři budou trylkovat a hlídat ovce, ozbrojené rouny jako pancíři. Celý život bude potom prostý, budeme si odměřovat čas sluncem, vánicí a letorosty, nalezneme život, který v nás moudré smysly podvědomě žijí, najdeme, co ztraceno jest, klid. Umluvme si schůzku v Arkádii, nezapomeň se však dostavit.50
Kovtunovo básnické dílo uzavírají básně psané v letech 1966–1973, v knize jsou shrnuté do titulního oddílu Hřbet velryby. Oproti starším pravidelně rýmovaným básním jsou psány volným veršem a podobně zřetelný zlom vyznačují i po významové stránce; na rozdíl od nich netvoří komponovaný celek, ale spíše souhrn víceméně příležitostných básní z jednoho období. Motiv idyly zůstává, ale Kovtun jej skepticky a ironicky analyzuje v různých kontextech a perspekti-
50
Ibid., s. 36–37.
Ukázka elektronické knihy