a poděkovala sluhovi, který položil tác na nízký stolek mezi pohovkami. A zadívala se k Roscoeovi s jasnou otázkou ve tváři. Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji vám. Čaj si nedám.“ Pak ho přemohl ten rozkošný úsměv. Zaváhal a přece jen se odlepil od stolu. „Ale nepohrdnu sušenkou.“ Znovu se usadil na pohovku naproti ní a vzal si z talířku na tácu tři sušenky. Tvářil se, že nevidí souhlasný pohled, který mu věnoval odcházející Rundle, a zeptal se na knihu, kterou čte. Ukázalo se, že je to jedno z působivých děl slečny Austenové, ale stejně působivá slečna Cliffordová připustila, že má v oblibě i životopisy. Zjistili, že oba četli jistá díla z vojenské historie, podělili se o podobné názory na poslední vývoj v Indii a pak se vrátil do práce a ponechal ji zase čtení. Ale ne na dlouho. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel Rawlins. Bez úvodu spustil: „Je tu paní Selwidgeová. Vypadá to, že má problémy.“ Zvažoval, že požádá Mirandu, aby se vzdálila, nebo že přesune schůzku do knihovny, ale… nemohl se k tomu přimět. Rawlins otevřel dveře a uvedl vysokou ženu, čerstvou třicátnici, slušně, až konzervativně oblečenou. Život jí však vepsal do tváře a do očí jistou tvrdost. I po všech těch letech se musel pořád bránit instinktivnímu nutkání vstát. Amelia Selwidgeová nebyla urozená dáma a překvapilo by ji, kdyby to udělal. Pokynul jí k židli před stolem. „Rawlins říkal, že máte nějaké potíže. Co se stalo?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278873
Issuu converts static files into: and more. Sign up and create your flipbook.