U večeře bylo tak dusno, že by se vzduch dal krájet. Přestože k jídlu byly brambory pečené v troubě, které mám jinak moc ráda, jen stěží jsem jich dokázala pár polknout. „Kde je Amandus?“ zeptala se máma. „Volala jsem ho dvakrát. Když už s námi žije pod jednou střechou, mohl by alespoň dodržovat čas jídla.“ „Dědeček je v zahradě,“ řekla jsem. „Pokouší se spravit ty keře.“ Táta se na mě nevěřícně podíval. Pokývla jsem hlavou směrem k oknu. Venku byl vidět dědeček, jak se lopotí s keři. „Spravit keře?“ Máminy oči se zúžily do škvírek. „Ano.“ Pokrčila jsem rameny. Přísně vzato, dědeček chtěl udělat jen to, co po něm žádala. Místo aby je o deset centimetrů zkrátil, seřízl je na deset centimetrů. Teď to chtěl zase napravit tím, že odřezané větve nasazoval na pahýly. To nebylo to pravé, čím by mámu obměkčil. „Pět let rostly do téhle výšky. Pět zasraných let.“ „Mami!“ vykřikla jsem. „Zasraný se neříká.“ „Je to přece pravda. Tedy... Mrzí mě to, poklade.“ Přejela si rukou přes čelo. „Niko..., musíš něco podniknout. Kdo ví, co zničí příště?“ Zhluboka se nadechla a už už chtěla pokračovat v další tirádě nářků, když do kuchyně vstoupil dědeček s kyticí bílých růží. Ach, ach. Vypadalo to, že úplně vyplenil záhony máminých růží. Těch, na které byla tak pyšná... S tátou jsme si vyměnili rychlý pohled. Snažil se skrýt úsměv a já se pokoušela o totéž. „Amande. Odkud je máš?“ zeptala se ohromeně máma. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277208
Dědeček zářil. „Z tvé zahrady. Líbí se ti?“ „Ty mě chceš úplně zničit,“ syčela máma. Dědeček vypadal podrážděně a vrtěl hlavou. „Chtěl jsem se ti omluvit.“ Odkašlal si a podával jí kytici. „Sandro, promiň, že jsem...“ „Sáro,“ zašeptala jsem. „Že jsem ty..., Sáro..., špatně ostříhal, ehm... jsem se špatně ostříhal... abych ty...“ „Keře.“ „Keře...“ Dědeček byl naprosto zmatený, a tak zmlkl. Máma vyskočila. „Prima, skvělé,“ soptila. „Až přijdou mí hosté, už neuvidí pěstěnou zahradu se vzrostlým živým plotem, zato zahradní trpaslíky našich otravných sousedů. A když vejdou do zahrady, neuvidí jako první rozárium, ale... ale...“ Zmlkla, protože vzteky nemohla dál mluvit, a vyrazila z kuchyně. Dědeček pokrčil bezmocně rameny. Jak tam tak stál, v ruce velkou kytici růží, bylo mi ho hrozně líto a zároveň jsem ho měla tak strašně ráda. „Pojď, sněz něco,“ pobídl ho táta. Vstala jsem, našla vázu a dala růže do vody. „Jsou krásné,“ řekla jsem. „A jak voní.“ „Elisabeth měla růže moc ráda.“ „Máma se jmenovala Margarethe, tati,“ opravil ho táta. Dědeček si utřel nos. „Tak tedy Margerita.“
•
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277208
17 Hamburk-Bahrenfeld, květen 2017
„N
a ten živý plot si vůbec nevzpomínám,“ řekla Smylla. „Táta tenkrát ty keře vyměnil. Zajeli jsme do obchoďáku, koupili vzrostlé ptačí zoby vysoké jako člověk a zasadili je. Nikdo si ničeho nevšiml.“ „A co tvoje máma? Obměkčilo ji to?“ Pokrčila jsem rameny. „Já na ni měla vztek, protože dědečka pořád komandovala. Ale teď, když už tu není...“ „Určitě pro ni nebylo lehké, že dědeček neustále něco tropil,“ pronesla Smylla a zachichotala se. „Ne, a ani to nebylo vždycky veselé,“ rozpomínala jsem se. „Když nechal přetéct vanu a voda tekla až na chodbu, kde byly koberce, které jí úplně nasákly. A někdy to bylo doopravdy nebezpečné. Jednou posbíral na zahradě nějaké dříví a chtěl rozdělat oheň pod krbovou římsou... Kdybych byla na mámině místě, nejspíš bych dnes taky šílela.“ „Ale my dvě jsme to tenkrát dokázaly brát s humorem. Prostě jsme nevnímaly souvislosti a možné následky.“ „Souhlasí. Ale mohla s ním mluvit jinak. Laskavěji.“ „A Niko? Ten mi připadal tak nějak odtažitý.“ „Táta byl smutný. Myslím, že si nechtěl připustit, co •
100
•
Ukázka elektronické knihy