U večeře bylo tak dusno, že by se vzduch dal krájet. Přestože k jídlu byly brambory pečené v troubě, které mám jinak moc ráda, jen stěží jsem jich dokázala pár polknout. „Kde je Amandus?“ zeptala se máma. „Volala jsem ho dvakrát. Když už s námi žije pod jednou střechou, mohl by alespoň dodržovat čas jídla.“ „Dědeček je v zahradě,“ řekla jsem. „Pokouší se spravit ty keře.“ Táta se na mě nevěřícně podíval. Pokývla jsem hlavou směrem k oknu. Venku byl vidět dědeček, jak se lopotí s keři. „Spravit keře?“ Máminy oči se zúžily do škvírek. „Ano.“ Pokrčila jsem rameny. Přísně vzato, dědeček chtěl udělat jen to, co po něm žádala. Místo aby je o deset centimetrů zkrátil, seřízl je na deset centimetrů. Teď to chtěl zase napravit tím, že odřezané větve nasazoval na pahýly. To nebylo to pravé, čím by mámu obměkčil. „Pět let rostly do téhle výšky. Pět zasraných let.“ „Mami!“ vykřikla jsem. „Zasraný se neříká.“ „Je to přece pravda. Tedy... Mrzí mě to, poklade.“ Přejela si rukou přes čelo. „Niko..., musíš něco podniknout. Kdo ví, co zničí příště?“ Zhluboka se nadechla a už už chtěla pokračovat v další tirádě nářků, když do kuchyně vstoupil dědeček s kyticí bílých růží. Ach, ach. Vypadalo to, že úplně vyplenil záhony máminých růží. Těch, na které byla tak pyšná... S tátou jsme si vyměnili rychlý pohled. Snažil se skrýt úsměv a já se pokoušela o totéž. „Amande. Odkud je máš?“ zeptala se ohromeně máma. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277208