jak se dotkl prstem její tváře. „Třeba téhle hezké blondýnce.“ „Dobrá, pochopil jsem,“ odvětil lord Wavesbury pomalu, „a co pak?“ „Myslím, že máte na noc práce dost, mylorde. Ráno si ještě promluvíme.“ „Ještě je tu jedna věc, Powlette.“ Hlas lorda Wavesburyho zněl najednou o poznání tvrději. Z ničeho nic se ozval tlumený výstřel a za pár vteřin další. Jessica si uvědomila, že se nestřílí někde venku, ale přímo uvnitř hostince. Lord Wavesbury plynulým pohybem vytáhl pistoli a asi vteřinu mířil na plukovníka Powletta, který na kritický okamžik ztuhl překvapením. Práskla další rána. Wavesbury zamířil tak, aby co nejméně ohrozil Jessiku. Sice Powlleta zasáhl, ale jen do pravého lokte. Ten vykřikl bolestí, prudce se otočil a snažil se skrýt v hostinci. Při tom však levou rukou strčil do Jessiky tak nešťastně, že narazila na nízké zábradlí. Pokusila se zachytit, ale zraněné ruce jí v tom bránili. Navzdory snaze ztratila rovnováhu a přepadla přes zábradlí. Viděla, jak lord Wavesbury zahodil pistoli a vyrazil vpřed. To už ale padala z výšky prvního patra přímo na náměstí. Zavřela oči, ale náraz na zem nepřišel. Ucítila, jak ji zachytily čísi ruce a ztlumily její pád. Ramenem jí projela prudká bolest, až se jí zatmělo před očima, a vzápětí ztratila vědomí.
•••
Jane Ferrelová běžela po schodech, jak nejrychleji uměla. Věděla, že tři její muži ji následují, zbytek se v lokálu potýkal se zbytkem překvapených Powlettových lidí. Plán plukovníka Wavesburyho vyšel dobře, včetně odvedení pozornosti pomocí povozů s dřevem. Ale teď byla každá vteřina drahá. Doufala, že rukojmí najde v pokoji, kde zahlédla dalekohledem během dne bílou paruku doktora Huntera a odkud plukovník Powlett kontroloval přepravu zbraní. Přeskočila poslední schod a ocitla se v krátké chodbě. Pár yardů před sebou měla náhle samotného Mortimera Powletta. Trochu se potácel, krvácel z prvé ruky a mířil ke stejným otevřeným dveřím jako Jane. Když zaslechl její kroky, udělal chybu. Otočil se a snažil se vytáhnout pistoli, kterou měl za pasem, ale kvůli zraněné paži se mu to moc nedařilo. Jane ho sekla špičkou rapíru přes prsty a pak mu přiložila hrot ke krku. Powlett sykl bolestí a dal si zraněnou ruku k ústům. Tou druhou pak naznačil, že se vzdává. „Berte ho,“ houkla za sebe a pokračovala dál do pokoje s rukojmími. Byli zde všichni, pochopitelně kromě Jessiky Lindsyaové. Ale také spatřila Nathana Powletta, jak stojí v rohu a drží před sebou Adelaide Byrneovou. Malou pistoli s nataženým kohoutkem jí držel přiloženou hlavní ke spánku. „Vzdejte to, Powlette,“ řekla mu. „Vaši muži jsou mrtví nebo zajatí. I váš otec.“ Nathan měl v očích zoufale odhodlaný výraz. „Jsem francouzský důstojník a vy mě teď necháte jít. Nebo ji zabiju.“ Jane sklonila čepel, ale do pokoje vešli další dva vojáci s namířenými mušketami. „Jak daleko myslíte, že se dostanete?“ zeptala se ho. „Tak daleko, jak bude potřeba, kapitáne,“ odvětil rychle, „teď mi uhněte z cesty.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275915