„Nebylo nutné zmiňovat pochybnosti bratra Anselma!“ „Nařídil jste mi, abych zapsal všechno, kapitáne,“ bránil se zaraženě písař. „No jo, to je fakt,“ připustil Kotrba a vrátil mu jeho záznamy. „Dobrá, jsme teprve na začátku a...“ Přerušilo ho klepání na dveře sálu. Vešel malíř Sprangler se sklopenou hlavou, očima upřenýma na zem, jako dvořan přicházející žadonit o nějakou laskavost. A opravdu, jakmile kapitána a jeho synovce pozdravil, prohlásil: „Odpusťte, kapitáne, že vás obtěžuju v tuto hodinu, ale rád bych vám řekl cosi, co vás nejspíš překvapí...“ Odmlčel se s pohledem upřeným na Matyáše a písaře, kteří ho pozorovali, a jakožto malíř pohlédl i na odlesky svíček na kachlích velkých kamen. „Já vás poslouchám,“ připomněl se Josef. „Jistě, kapitáne, víte, že moje umění mě nutí využívat služeb živých modelů.“ „Mrtvé modely by mi dělaly starost, pane Spranglere.“ Obr se pousmál. „Avšak stalo se, že mi právě jeden z těchto modelů, mladá žena, před několika dny přijel z Itálie. Mám se s ní setkat zrovna teď, čeká na mě.“ „Čeká na vás? Kde?“ „V hostinci U lucerny. Vím, že to není doporučeníhodné místo, ale vybrala je ona.“ „A jak se ta kráska jmenuje?“ „Federi... Federica.“ „A dál?“ „Federica... Contini...“ „Obávám se, pane Spranglere, že vaše milá Federica bude muset strávit ještě jednu noc v tom vykřičeném místě, od kterého jste ji měl, mimochodem, odradit.“ „Nemohl jsem tušit, že budeme zavření na hradě. Nechte mě pro ni dojít.“ 99
Astronomuv sen.indd 99
2/16/18 12:19 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275879
Malíř promluvil prosebným tónem, který kontrastoval s jeho mohutnou postavou. „To je vyloučené,“ odmítl to Kotrba. „Tragické události posledních hodin mi jasně zakazují porušit příkazy vydané po dohodě s císařem Rudolfem. Nikdo nesmí odsud, dokud neobjasníme smrt Tychona Braheho.“ Sprangler pohledem hledal u Matyáše pomoc, ale té se mu nedostalo. „Předpokládám, že je zbytečné naléhat?“ „To předpokládáte správně, pane Spranglere. Vraťte se tedy ke svým štětcům, jsem si jistý, že se skvělé portréty dají udělat i zpaměti.“ Malíř se uklonil, potlačil vztek, který v něm kypěl. Neopomněl za sebou třísknout těžkými dveřmi. Sotva vyšel, Josef se obrátil na synovce. „Matyáši, zaběhni do toho nechvalně známého hostince U lucerny. Znáš ho?“ „Co o tom vím, je to spíš bordel než krčma. A taky hráčské doupě, hodně lidí tam nechalo všechny své peníze. To není místo pro mladou ženu.“ „V tom jsem s tebou zajedno... Pokud ta mladá žena vůbec existuje. Všiml sis, jak našemu velkému umělci dělalo potíž uvést jméno své domněle italské modelky?“ „Možná ho tam žene posedlost hrou...“ „Ta nebo nějaká jiná, pokušení má nejrůznější podoby,“ skočil mu do řeči Josef. „Máš za úkol zjistit pravý důvod, který tolik láká pana Spranglera do hostince U lucerny. Buď opatrný a vrať se co nejdřív. Bojím se, že napětí, co tu panuje, jen tak nepomine a budu tě ještě potřebovat. Náš písař ti napíše průvodní list, abys mohl chodit ven i dovnitř podle potřeby. Teď běž, já jdu zkontrolovat střídání stráží. Najdeš mě tady nebo... někde jinde!“ Písař už začal sepisovat glejt, který podepsal a opatřil voskovou pečetí. Ve chvíli, kdy se Kotrba chystal vyjít z místnosti, se dveře 100
Astronomuv sen.indd 100
2/16/18 12:19 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275879
prudce otevřely a do místnosti vpadl Löwenhielmův osobní tajemník. Aniž se za svůj rušivý vpád omluvil, začal hlasem, připomínajícím spíš trhovce než protokol u dvora, hlásat: „Jeho Excelence kancléř Löwenhielm, vyslanec Jeho Veličenstva Kristiána IV. Dánského.“ „Ne!“ zařval Kotrba rozzlobený tak halasným vyrušením. „Vždyť ona může chvíli počkat,“ dodal hlasem jen o málo tišším, aby ho bylo slyšet až do předpokoje. „Ona?“ vytřeštil se vyslancův herold. „Ať je Jeho Excelence tak laskavá a trochu počká. Vyřizujeme tu neodkladnou záležitost.“ Tajemník překvapený takovým odmítnutím se zahanbeně vytratil do předpokoje. Na strýcův pokyn Matyáš popadl průvodní list, který mu připravil zapisovatel, a vytratil se. Kotrba ještě pár minut počkal, než vyslance přijal. K Löwenhielmovi Josef pocítil okamžitou nechuť hned od chvíle, kdy vyslanec na Hrad dorazil. Ne že by soudil lidi podle vzezření – život ho naučil číst za maskou –, ale zdálo se mu, že v pohledu tohoto člověka nachází za blahosklonností dávanou všem najevo jakýsi náznak krutosti. Kotrba si nemohl pomoci, měl za to, že první dojem bývá vždy ten správný, zejména pokud je nepříznivý. Proto docela s chutí vyslancovu drzou nadutost trochu zkřísl a nechal ho čekat. Nakonec mu připadalo, že je na čase nepříjemného návštěvníka přijmout, takže se neadresně rozkřikl: „Kapitán Kotrba má tu čest čekat Jeho Excelenci!“ Löwenhielm ihned vtrhl do místnosti a dlouhými dobyvatelskými kroky zamířil ke křeslu u kamen, kam se posadil, aniž k tomu byl vyzván. Jeho tajemník s nešťastným výrazem došel pár kroků za něj, kde zůstal nehybně stát. Kotrba se zdvořile uklonil. „Dobrý den, Excelence...“ Löwenhielm se ani nenamáhal na pozdrav odpovědět a ledově vyštěkl: 101
Astronomuv sen.indd 101
Ukázka elektronické knihy
2/16/18 12:19 PM