ANGELA BISSELLOVÁ
zrzky však tušil, že existuje jen jeden způsob, jak to zařídit. A to znamenalo dokončit to, co začal na pohovce. Jordan za sebou zaslechla pohyb a otočila se od okna. Xavier už netelefonoval. Na sobě měl čistou košili a kravatu a všimla si, že se učesal. Vypadal tak dokonale, že ji prsty svrběly bláznivou touhou ho zase rozcuchat. Popadl sako a oblékl si ho a ji zaplavilo zklamání, ačkoliv už došla k závěru, že nebudou pokračovat tam, kde přestali. Vykročil k ní a vzal ji kolem pasu. Vytřeštila oči. Pak jí zvedl bradu, a když zamrkala, vtiskl jí polibek na ústa. „Omlouvám se, ale musím se vrátit do kanceláře.“ K čertu s ním, pomyslela si v duchu. Proč neřekl něco arogantního a nesnesitelného? S tím by se nějak popasovala. Ale něžný a omluvný…? To není fér. „Mám tu sedět a čekat na tebe? Protože jestli jsme tu skončili, mohla bych stihnout ten trajekt.“ „,Skončili‘?“ V šedých očích mu zajiskřilo. „Řekl bych, že jsme zdaleka neskončili –“ přitáhl si ji blíž, až zalapala po dechu, když ucítila jeho erekci, „– nemyslíš?“ Tváře jí zaplavil žár. Stejně jako další části těla. Zamračila se. „Říkal jsi, že byla chyba… mě políbit,“ připomněla mu. „Tvrdil jsi, že se to už nebude opakovat.“ Vypadal klidně. „Pletl jsem se. Občas se to stává,“ dodal tak vážně, až mu na to skoro skočila – dokud nezahlédla nepatrné cuknutí koutku úst. „Jsem tu ve vězení?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275826