98
Vše má svůj konec, i hrozná válka Z našeho bytu vysoko nad klášterem kapucínů byl široký výhled. Pozorovali jsme, jak Němci utíkají údolím Jihlávky od východu. Měli tanky, obrněná i osobní vozidla. Vojáci stále s prstem na spoušti zbraně, báli se partyzánů. Stříleli u silnic na každého, kdo se na vsích mihl u plotu. Tak bylo postřeleno mnoho zvědavců v okolí města. V lesích měli na skrytých místech na cestě muniční skladiště, vozili odsud munici ve vozech označených červeným křížem. Květnové dny byly plné napětí, všude se scházeli lidé – národní výbory, připravovalo se osvobození. Někdy na to doplatili, když se například ve Velkém Meziříčí projevili předčasně, nacisté se objevili znovu a mnoho statečných mužů popravili. Také v Hrotovicích došlo k velkému krveprolití, zahynulo asi 180 lidí. Jak se fronta blížila, lidé se schovávali do sklepů – tak i v našem domě. Ten byl sice dobrou pozorovatelnou, ale mohl být též dobrým cílem. První sovětský tank přijel do Třebíče o půlnoci mezi 8. a 9. květnem, ale německá armáda už byla pryč, nebojovalo se. Tak se tank nezdržoval, projel městem a za ním venkovské povozy tažené koňmi, které řídili ukrajinští staříci. Ráno jsme byli na náměstí svědky příjezdu tří vojenských osobních aut – gazíků. Z jednoho vystoupil starší důstojník, kterého vítali zástupci města, byl velmi dojatý. Byl to generál Svoboda, jehož manželka s rodinou se celou válku skrývala v Rudíkově, vesničce na sever od Třebíče. O své rodině neměl Svoboda žádné zprávy. Manželka a dcera přežily, ale syn zahynul ve vězení. To byla první den po válce pro generála Svobodu smutná zpráva. Konec války vítali všichni s velkou radostí, ovšem ne všichni se shledali s těmi, od nichž byli během války a okupace odloučeni. V našem domě se večer 9. května ubytovaly mladé sovětské dívčiny, medičky, se svým velitelem. Všichni se u nás koupali, prali prádlo, zpívali, pili čaj, a druhý den odjeli dále – směr Praha. Bylo to milé setkání. V domech, kde se ubytovali vojáci, to nebylo příjemné. Chtěli alkohol a pak řádili. Konec války! Děkovali jsme Bohu, že hrozná válka a okupace skončily. Ale vojáci směřovali ku Praze, tam se ještě bojovalo. Již dne 5. května jsme z rozhlasu zaslechli výzvu pro české bojovníky, začalo Pražské povstání. S napětím jsme sledovali rozhlasové zprávy o vývoji událostí v našem hlavním městě. Takže jsme netušili, že na několik dní rozhlas našel útočiště v „našem“ Husově sboru na Vinohradech poté, co budova rozhlasu byla bombardována a hořela. Z Husova sboru bylo totiž z dřívějších dob vybudované spojení ke strašnické vysílačce sloužící k přeno-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275707