98 2. kapitola Jones v prvním kroku pohrdlivě zavrhuje Aristotelovu „maximu“: „Je údělem maxim předhozených prvořadými autory, že je většina jejich následovníků implicitně přijme a tisíckrát zopakuje prostě proto, že kdysi vyšly z pera vynikajícího génia. Jednou z nich je Aristotelovo tvrzení, že veškeré básnictví spočívá v napodobování; od jednoho autora k druhému se mu dostalo takové odezvy, že by se zdálo naduté s ním polemizovat.“ V přímém střetu s Batteuxem Jones tvrdí, že poezie a hudba mají původ jinde, básníky mají i kultury, které si napodobování necení, a i v mohamedánských národech, v nichž je sochařství a malířství zapovězeno zákonem a neexistuje tu povědomí o dramatickém básnictví, „se s vyloženým nadšením pěstí libá umění toho, jak hnutí duše vyjádřit veršem a toto vyjádření podpořit melodií“. Jones se přitom odvolává na lyrickou tradici epideiktických básní, jež vyjadřují chválu, radost, lásku nebo žal. Poezie sice napodobovat může, avšak „původní a rodilé básnictví můžeme označit za jazyk prudkých hnutí duše, vyjádřených v přesné míře, s výraznými důrazy a významnými slovy“; a jak navazuje, formulací toho, čím by pravá poezie měla být, „jsme současně popsali, čím doopravdy byla mezi Hebrejci, Řeky a Římany, Araby a Peršany. […] Co ve svých božských básních napodobovali David či Šalamoun? […] Alkaiovy, Alkmánovy a Ibykovy lyrické verše, Kallimachovy hymny ani Mochova elegie na Biónovu smrt“ nejsou nápodobou. „Sám Aristotelés napsal jednu velmi poetickou elegii, […] ale bylo by těžké říct, co v ní napodoboval.“ A Petrarca „byl stižen skutečným žalem příliš těžce na to, aby napodoboval duševní hnutí druhých lidí“.61 Podobné a nesmírně vlivné stanovisko zformuloval německý estetik J. G. Sulzer: pro některá umění je možná princip nápodoby platný, avšak pramenem básnictví a hudby je pocit, a lyrika je proto trestí poezie. Dokud pilíř systému literatury představovala nápodoba, bylo nesmírně obtížné zajistit pro lyriku ústřední místo, ať už přitom byly v praxi lyrické formy sebedůležitější. Zájem 18. století o otázky původu však napomohl představě, že básnictví je elementární druh aktivity, a umožnil tak snáze se rozejít s nápodobou jakožto základem uvažování o literatuře a hledat alternativy. V roce 1810 už tak například paní de Staël mohla prohlásit: „Lyrické básnictví se vyjadřuje jménem samotného autora; není již neseno postavou. […] Lyrická poezie nic nelíčí, není omezována časovým sledem ani hranicemi místa. […] Poskytuje trvání onomu
61
William Jones: On the Arts, Commonly Called Imitative, in: Poems, Consisting Chiefly of Translations from the Asiatick Languages, Oxford: Clarendon Press 1772, s. 201–202, 211–212.
studia poetica Culler Teorie lyriky.indd 98
30.03.2020 11:09:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275705