a otřela si nos o rukáv bundy, sundala si ji a pověsila na věšák u dveří. Lucindě trvalo jen okamžik, než poznala, že ta žena je kamarádka její matky, která pracuje na poště. Vlasy měla stažené v culíku a na očích jí chyběly obvyklé fialové oční stíny. Na její vyzáblé postavě visely pomačkané tepláky a velký svetr. Lucinda tu ženu ucítila i shora ze schodů. Divný kyselý pach jako z hromady vlhkého prádla, které zůstalo moc dlouho v pračce. Lucindina matka popadla krabici se sendviči a protáhla se kolem ženy ze dveří. „Nevím, kdy se vrátím,“ řekla jí. A byla pryč. Žena si sedla ke konferenčnímu stolku v obýváku a začala skládat puzzle, které tam Lucindina matka vysypala, ale ani ho nezačala třídit nebo skládat. „Nechceš mi pomoct?“ zeptala se žena. „Při skládání aspoň přijdeme na jiný myšlenky.“ Podívala se na Lucindu. Když se usmála, vypadalo to, že se jí obličej každou chvíli rozsype na kousky. Lucindě se nechtělo skládat hloupé puzzle. Odploužila se do svého pokoje, posadila se na kraj postele a znovu se zadívala ze zadního okna. Venku se v mírném větru na okraji lesa pohupovala stará pneumatika zavěšená na větvi stromu. Lucindin otec ji tam pověsil před dvěma lety, poté co úřady oficiálně potvrdily Lucindinu adopci. Houpačka vypadala smutně a opuštěně a Lucinda se cítila stejně. V létě si na té houpačce Lucinda a Sally hrály každý den, točily se na ní, až se jim dělalo špatně. Byla to ta nejlepší zábava. Už si na ní nehrály. Sally řekla, že jsou na ni velké, i když Lucinda si na ní pořád hrát chtěla. Teď bylo Lucindě hou-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275665