„Kdybych býval neměl bohaté zkušenosti s výjevy děsivého krvácení, jistě bych se vylekal... Na první pohled se vskutku zdálo, že není možné uzavřít všechny cévy, z nichž tryskaly silné a vzájemně se křížící proudy tepenné krve. Lze si však představit, že jsme úžasem nad tou strašlivou podívanou neztráceli čas. Stačil okamžik, aby nás přesvědčil, že bezpečí pacienta vyžaduje, abychom si nanejvýš pospíšili, a po několika minutách se nám skutečně podařilo krvácení desíti či dvanácti stehy účinně zastavit.“ 3 Později tuto proceduru označil za „největší a nejkrvavější operaci v chirurgii“. Nechyběla mu kuráž. Když ostatní chirurgové odmítli operovat, byli Skot i jeho nůž připraveni. Roku 1828 se na něj v zoufalství obrátil muž jménem Robert Penman. Osm let předtím se mu v kosti dolní čelisti udělal nádor. Tehdy byl velký asi jako slepičí vejce. Místní chirurg mu vytrhl zuby, které v něm byly zarostlé, ale nádor se dál zvětšoval. Protože tento postup selhal, vyrazil se Penman poradit s Listonem, jenž se jen o něco dříve proslavil tím, že pacientovi v Edinburském královském špitále odstranil dvacetikilogramový nádor v šourku. Jenže při pohledu na Penmanovu nateklou tvář zbledl i neohrožený Liston. Vzhledem k velikosti a umístění nádoru usoudil, že jej nelze operovat. To se rovnalo rozsudku smrti. Jestliže odmítl operovat chirurg, který těžké případy obvykle vítal, kdo jiný by operoval? Penmanův stav se zhoršoval, až dosáhl stadia, kdy pro něj bylo nesmírně obtížné jíst i dýchat. Nádor nyní vážil dva kilogramy a pokrýval většinu spodní části obličeje. A tak Penman vyhledal Symea, který byl už v pouhých devětadvaceti letech znám svým nekonvenčním přístupem k chirurgii.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275650
V den operace posadili Penmana na židli a svázali mu ruce a nohy. Jelikož to bylo v době před objevením éteru a chloroformu, nedostal žádné anestetikum. Pacient se v duchu přichystal. Syme k němu přistoupil s nožem v ruce. V té době se nádory v čelisti většinou vydlabávaly tak, že se začalo uprostřed výrůstku a pokračovalo se ke kraji. Syme ale zamýšlel jiný postup. Řezal do nepostižené části dolní čelistní kosti, aby odstranil nejen nádor, ale také zdravou tkáň kolem něj, a měl tak jistotu, že se nádoru zcela zbavil. Dvacet čtyři mučivých minut sekal do kostěného výrůstku. Kusy nádoru a čelistní kosti s odporným chřestěním padaly do kbelíku u jeho nohou. Přihlížejícím se zdálo neuvěřitelné, jak někdo takové strašlivé martyrium může vydržet. A přece Penman navzdory všemu očekávání přežil. Dlouho po operaci Syme někdejšího pacienta potkal na ulici a překvapilo ho, že jeho tvář je jen minimálně zjizvená. Ustupující bradu skrýval pod bujným plnovousem. Jak Syme s uspokojením konstatoval, nikdo by při pohledu na něj neuhádl, že podstoupil tak traumatickou proceduru. Operace jako ta Penmanova zajistily Symeovi pověst jednoho z nejodvážnějších chirurgů jeho generace. Jednoho pošmourného zářijového dne roku 1853 dorazil do Edinburghu Joseph Lister, aby se s tímto chirurgickým pionýrem setkal. V ruce pevně svíral doporučující dopis od svého mentora na UCL, profesora Sharpeyho. Edinburgh měl sice menší rozlohu než Londýn, zato byl hustěji obydlený. S problémem přelidnění se v Británii potýkala většina industrializujících se měst. Klaustrofobní životní podmínky v Edinburghu v padesátých letech 19. století navíc umocňoval nedostatek bytů a tisíce irských
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275650
přistěhovalců. Ti tu hledali útočiště před zkázou způsobenou bramborovým hladomorem, který skončil teprve před dvěma lety. V jisté edinburské čtvrti žilo v každém domě v průměru dvacet pět osob. Více než třetina těchto domácností obývala jednopokojové příbytky, jež běžně měly jen něco málo přes čtrnáct metrů čtverečních. 4 Mnoho domů stálo natěsnáno jeden na druhý v úzkých uzavřených dvorech. Městské hradby z 12. století, postavené na ochranu edinburských obyvatel, znemožňovaly další rozšiřování Starého Města. Domy tudíž rostly nahoru a – za časů, kdy stavební předpisy nebyly nijak přísné – dosahovaly nebezpečných výšek. Vratké stavby měly snadno přes deset podlaží, která se tyčila a trčela jedno nad druhým, takže vršky chatrných budov bránily v přístupu slunečním paprskům. V přízemí bydleli ti nejchudší, obklopeni dobytkem, a hned za vchodovými dveřmi tekla otevřená stoka s lidskými výkaly. Souběžně s tím, jak v těchto čtvrtích rostl počet obyvatel, prudce stoupala i kriminalita. 5 Toho roku, kdy do města dorazil Lister, bylo na policii pro nejrůznější delikty předvedeno více než patnáct tisíc lidí. Rozsah jejich přečinů sahal od krádeží a žebrání až po „zaviněné vznícení komínů“. Tisíce zatčených darebáků byly obviněny z fyzického napadení a opilství na veřejnosti. Tresty se vyměřovaly bez řádného procesu – a často libovolně. Někteří provinilci si za své zločiny vyslechli pouhé napomenutí, zatímco na jiné čekalo vězení, mrskání či poprava. Značné procento delikventů přitom tvořily děti mladší dvanácti let. Mnohé z nich byly následně posílány do „trhanských škol“, což byly dobročinné organizace, které dětem bez prostředků poskytovaly vzdělání zdarma. Chudinské čtvrti Starého Města připomínaly mokvající rány. Bez vymožeností jako čistá voda či toalety byl vzduch – slovy jednoho
103 Ukázka elektronické knihy