Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu (Ukázka, strana 99)

Všechny ostatní registrované křesťanské církve na Slovensku mají výrazně lokální a komunitní charakter: svá centra mají jen v některých regionech (obvykle ve městech), kde vytvářejí dlouhodobě stabilní menšinová a spíše uzavřená náboženská společenství. Je to důsledek fungování v konfesijně odlišném prostředí, které tradicionalisticky odmítá náboženskou pluralitu a minoritní proudy vytlačuje na okraj veřejného dění. Ve většině případů je to však současně i důsledek vědomé strategie těchto menšinových společenství: jejich většina se hlásí spíše ke konzervativnímu, evangelikálně orientovanému a eticky rigoristickému křesťanství, které neuznává „kompromisy se světem“ a většinové římské katolíky i evangelíky považuje za „zkažené“. Tak je tomu i v případě slovenských starokatolíků, kteří se – v tomto případě v souladu s názorem většiny slovenské společnosti – kvůli nesouhlasu se svěcením žen a odporu vůči homosexuálním partnerstvím oddělili od (liberální) české církve i od mezinárodního starokatolického společenství (Utrechtské unie). Naopak menšina stojí ve spektru společenských názorů slovenských církví na opačné straně od etablovaných církví: „husité“ (Církev československá husitská) a některé městské sbory dalších církví jsou liberálnější a vědomě usilují o vytvoření prostoru pro spíše odcírkevněné, přesto však nábožensky hledající zájemce.

Tato diferenciace má i zřetelný regionální rozměr. Na Slovensku lze jednoznačně odlišit liberální Bratislavu s relativně širokou spádovou oblastí od společensky konzervativního „zbytku“ země: „husitská“ liberálnost se dobře uplatňuje a přitahuje právě (jen) v Bratislavě, podobně jako v případě několika dalších konkrétních sborů či osobností z řad menšinových církví – totéž ale někdy platí i v případě církví etablovaných –, zatímco všude jinde jsou menšinová společenství konzervativnější než okolní společnost a vůči ní uzavřená. Spíše liberálně, třebaže z odlišných důvodů, žije svou víru také většina současných slovenských židů. Ze 13 obnovených židovských obcí je přitom výrazněji aktivní jen jedna jediná, bratislavská, a židovství má pro mnohé spíše charakter péče o rodinné (kulturní) dědictví. Příznačné je, že aktivnější než celý svaz židovských náboženských obcí jsou Muzeum židovské kultury a akademický Ústav etnologie a sociální antropologie, jež systematicky mapují židovskou minulost a do jisté míry i současnost na Slovensku (např. ­Salner 2007, 2016).

Mnohem komplikovanější je situace menších církví v České republice, což souvisí jak s jejich větším počtem (v současnosti jde o 28 křesťanských či z křesťanství vycházejících církví), tak s necírkevním charakterem a nedostatečnou informovaností většiny společnosti (Nešpor – Vojtíšek 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275574

2015). Necírkevní většina, ale mnohdy i členové církví nejsou s to rozlišovat mezi různými náboženskými společenstvími, a to leckdy ani mezi etablovanými církvemi. Celkový počet věřících neetablovaných církví nadto několikanásobně převyšuje počet věřících menších etablovaných církví, jejichž charakter se tak chtě nechtě začíná proměňovat. Stejně tak se však může měnit a v některých případech i mění charakter a fungování menšinových (nonkonformistických) církví. Jestliže se na Slovensku výrazněji uplatnila jenom misie Svědků Jehovových, v České republice je podobně úspěšných církví – které během jedné či dvou dekád více než zdvojnásobily počet svých členů a snaží se o rozšíření do všech regionů – hned několik.

V devadesátých letech a omezeněji i po roce 2000 došlo k razantnímu nástupu zahraničních evangelikálních misií a dalších vlivů vedoucích k posílení některých (ne všech) existujících menšinových církví i ke vzniku několika výrazných nových církví. V případě existujících církví zároveň probíhalo (výrazněji než na Slovensku) vyrovnávání s minulostí a diskuse o dalším teologickém či praktickém směřování, někdy vedoucí ke štěpení a vzniku dalších církví. V devadesátých letech bylo dramatické rozdělení Jednoty bratrské a již zmiňované oddělení Luterské evangelické církve, naposledy se v roce 2018 rozdělilo baptistické společenství. Deset tisíc věřících přitom v současnosti překračují Církev bratrská, Pravoslavná církev a Svědkové Jehovovi, alespoň pět tisíc věřících mají dále Církev adventistů sedmého dne a Křesťanská společenství (číselně i Evangelická církev a. v., kde je to ale asi způsobeno chybou při sčítání) a blíží se jim Apoštolská církev. S výjimkou Pravoslavné církve jde přitom ve všech případech o evangelikální či charismatická náboženská společenství orientovaná na konzervativní a současně společensky aktivní křesťanský život. Totéž platí i o řadě dalších, menších společenství.

Podobně jako na Slovensku je i v České republice sektor výběrových církví zaplněn především nábožensky a sociálně konzervativními společenstvími a liberálů je málo (starokatolíci, Obec křesťanů, unitáři). Spektrum českých církví je však diferencovanější, a to nejen teologicky, personálně a organizačně (některá společenství jako by si „rozdělila regio­ny“), ale i svými „cílovými skupinami“. Začíná se rýsovat v ekonomickém a kognitivním smyslu třídní rozdělení menších českých církví, těch evangelikálních i liberálně orientovaných. Některé církve nebo jejich části se primárně zaměřují na nižší společenské vrstvy a jsou úspěšné třeba mezi romským etnikem (Budilová – Jakoubek 2011; Máté-Tóth – Rughinis 2011: 23–32), jiné implicitně směřují k výše vzdělaným i lépe situovaným obyvatelům měst a suburbánních rezidenčních oblastí.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275574

Obojí přitom mohou ilustrovat příklady z evangelikální části církevního spektra, třeba Apoštolská církev či Křesťanská společenství. Zároveň lze ­alespoň v jednom případě sledovat zřetelný posun směrem k majoritnímu protestantismu: Církev bratrská se při zachování vnitřní plurality a velké míry nezávislosti jednotlivých sborů začíná svým provozem, dominantními teologickými důrazy a v neposlední řadě názory svých členů stále víc blížit etablované Českobratrské církvi evangelické (Hamplo­ vá 2017). Podobně diferencovaná, i když přirozeně mnohem menší je také česká židovská komunita (sdružená do deseti náboženských obcí).

Některé menší církve začínají podstatným způsobem proměňovat také mezinárodní migrace, které do jejich řad přivádějí množství nových členů a někdy – v případě menších společenství – i zakladatele a vedoucí představitele. Příkladem mohou být Církev Oáza, vedená nigerijským misionářem Festusem Nsohou, nebo Církev svatého Řehoře Osvětitele, zastřešující komunitu hlásící se k Arménské apoštolské církvi. Mnohem důležitější než tyto specifické případy je však situace českých pravoslavných, jejichž relativně malé a spíše upadající společenství bylo významně posíleno migrací ze zemí bývalého Sovětského svazu, Jugoslávie a dalších oblastí Balkánského poloostrova. Přes masivní úbytek „původních“ pravoslavných, způsobený demografickým vývojem, tak jejich počet stoupá a navíc dochází ke zřetelné diferenciaci: zatímco ukrajinští a další pravoslavní nad sebou uznávají jurisdikci česko-slovenského arcibiskupa a je-li jich víc, tvoří jinojazyčné obce v rámci Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, ruští pravoslavní se formálně hlásí k „podvorje“ (zastupitelství) Ruské pravoslavné církve, jež v roce 2007 získalo oficiální státní registraci (Havlíček 2014). Štědré dary jejích členů a zahraniční podpora stejně jako vysoký podíl na finančním vyrovnání v rámci takzvaných církevních restitucí přitom současně Pravoslavné církvi dovolují značný organizační a nemovitý rozvoj. Spolu s dalšími rychle rostoucími menšími církvemi patří mezi nejhorlivější budovatelky nových sakrálních prostor a kromě řady nových chrámů dokázala zřídit i osm většinou dost nákladných a reprezentativních klášterů – monastýrů.

Za hranicemi (tradičních) organizačních struktur Kromě etablovaných i nových, větších či menších křesťanských a židovských společenství jsou v obou republikách také další náboženské skupiny, vůči těm (alespoň rámcově) tradičním alternativní. Některé z nich využily relativně liberální legislativy devadesátých let nebo i první 100 Ukázka elektronické knihy