Prokletá věž
„Ne, ale pokud mě paměť neklame, bylo to hlavní sdělení.“ „Někdy vážně nesnáším tvoji paměť.“ Myšín potřásl hlavou. „Cos mu řekla?“ „Na tom nezáleží. Je to jen na pár dní a pak už to bude jedno.“ Pochybovačně se na ni zadíval. „Vážně mám teď velkou důvěru v celý ten podnik s věží.“ „Bude to dobré.“ „Stejně ho budu držet pro jistotu na mušce. Jeden divný pohyb a schytá to.“ Lovka si povzdychla. „To bude paráda – až zkusí uhýbat pasti, střelíš ho do zad, on s sebou strhne Kubrúna a my dva si pak budeme tahat sirky, kdo koho zastřelí první, než nás dostane nějaká kletba. Vážně paráda.“ „To tys mu řekla něco hnusného!“ „Já vím.“ Položila si hlavu na kolena a zavřela oči. „Všechno je poslední dobou podělané.“ „Je. Tak snad se aspoň Kubrún vrátí s dobrýma zprávama.“ „Jako by s nima poslední dny chodil, co?“ „No tak, neber mi naději,“ usmál se Myšín. „Abe je mrtvý. Co horšího by se ještě mělo stát?“ * * * Kubrún se mlčky opíral o stěnu a zachmuřeně civěl na Marlonův dům. Městská hlídka dorazila a s křikem a drnčením příručních zvonů teď odháněla celou řadu čumilů a kolemjdoucích, kteří zírali. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275555