byli apoštolové nad trpkou smrtí Kristovou.“ Viděli a znamenali, že pokud on živ byl, nebylo se jim potřeba mnoho o stravu starati, že on je ní zaopatřil. A protož když on z mrtvých vstal zase, „gavisi sunt discipuli viso Domino, zradovali se učedlníci vidouce Pána“ (J 20). Nermoutili se, když ho vzkříšeného spatřili, nebo věděli, že tudy ničehož nepozbydou. Učinil on sice kšaft před smrtí svou, když odkázal dětem svým tělo a krev svou nejsvětější, ale poněvadž navrátiv se k životu nezrušil jej, ale v svý podstatě a celosti zanechal ho, neměli se proč rmoutiti, jako by to jeho vzkříšení bylo jim k nejaký ujmě. Tuť ještě se rmoutějí děti, když otec umře, ježto málo měl aneb sotva co, což by jim po své smrti zanechal, ale má-li mnoho, žádný noviny jim příjemnější nejsou, jako když slyšejí, že otec nebo matka umřela. David král začastý sebe chudým nazýval, ale byla divná ta jeho chudoba. Slyšme ho o ní mluvícího k Šalomounovi, synu svému, v Prvních knihách paralipomenon v kapitole dvacáté druhé: „Ecce ego in paupertate mea praeparavi impensas domus Domini, auri talenta centum millia et argenti mille millia talentorum, ejhle, já v chudobě mé připravil sem náklady domu Páně, zlata centnýřův sto tisícův a stříbra tisíc tisícův centnýřův, mědi pak a železa neníť váhy.“ Nechal mu tedy tisíc dvě stě milionů korůn zlatých na zlatě a na stříbře nemnoho méněj. Budaeus (liber 4 De asse) praví, že zboží Davidovo, kteréž zanechal Šalomounovi, synu svému, bylo jest desetkrát větší nežli krále Dária, jehožto však bohatství ku podivu vypisují staří kronikáři. Tuť mohli ovšem děti veliké po otci zboží doufati, a protož nebylo při nich zármutku po smrti jeho. Jistě Adoniáš, z synův jeho nejstarší, když již otec na smrtedlné posteli ležel, byl vesel a hody držel s přáteli svými a těmi, kteréž se byly jeho přidržely, očekávaje jen, aby brzo otec oči zavřel a on na stolici jeho dosednouti mohl. Týž David, jakž máme v Druhých knihách královských v kapitole desáté, vyslal posly své k Hánonovi, králi moabskému, po smrti otce jeho, aby ho potěšil pro smrt otce jeho. Ale což bylo třeba ho těšiti? Onť se z smrti otce nezarmoutil, nýbrž zradoval, an dlouho na ni očekával. Chtěl-li jest k němu posly vyslati, měl to učiniti tim oumyslem, aby mu štěstí vinšovali, že na stolici
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275550