„A… rakovinu čeho?“ zeptala se psycholožka. „Záleží na tom?“ hlesla Zara. „Ne, ne, samozřejmě že ne. Omlouvám se. To ode mě bylo necitlivé.“ Zara se podívala z okna nebo spíš někam do neurčita, a dívala se tam tak dlouho, že nebe mezitím změnilo barvu. Z ranní na dopolední. Pak pozvedla bradu a prohlásila: „Nemusíte se omlouvat. Je to vymyšlená rakovina.“ „Pro…sím?“ „Nemám rakovinu. Lhala jsem. Přesně tohle říkám: Demokracie nefunguje!“ V tu chvíli psycholožce došlo, jak moc špatně na tom Zara je. „To je… impozantně nevhodné téma k žertování,“ pronesla psycholožka. Zara povytáhla obočí. „Takže by bylo lepší, kdybych rakovinu měla?“ „Co? Ne! Tak jsem to vůbec…“ „Snad je lepší, že si dělám legraci, než kdybych doopravdy rakovinu měla, ne? Nebo byste mi ji raději přála?“ Psycholožce zrudl krk. „Ježíš… ne. Já vám nepřeju rakovinu!“ Zara sepnula ruce na kolenou a řekla: „Ale já to z vás cítím.“ Tu noc měla psycholožka problémy se spaním, Zara občas na lidi takhle působí. Když za psycholožkou přišla příště, na stole už nestála fotka psycholožčiny matky. V tu chvíli Zaru napadlo, že by jí konečně mohla říct, proč vlastně nemůže spát. V kabelce nosila dopis, který ty příčiny vysvětloval, a kdyby jí ho ukázala, možná by se vše, co se stalo potom, odvíjelo jinak. Zara však dlouho upřeně hleděla na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275549