PIPPA ROSCOEOVÁ
Jsem tady, abych Antoniovi pomohla Bartletta získat. Nejsem tu kvůli účasti na jednání nebo kvůli tomu, že jsem jeho snoubenka, ale proto, že mu chci pomoci. Vykouzlila na rtech úsměv a chopila se ruky, kterou jí pan Bartlett podával. „Slečno Guilhamová, jsem rád, že vás poznávám,“ řekl. Na rozdíl od Michaela Steelea vypadal Benjamin Bartlett jako hodný člověk. Byl vysoký a hubený. Jistým způsobem vypadal spíše jako Antonio než jako Michael. „Nápodobně, pane Bartlette, Doufám, že jsme vás nenechali dlouho čekat.“ „Vůbec ne.“ Mávnul rukou, jako kdyby je před chvílí neviděl, jak se uprostřed plné restaurace líbají, a tím chtěl dát zdvořile najevo, že se prostě jen chvilku zdrželi. Uvědomila si, že Bartletta nepohoršil jejich polibek, ale že mu vadilo, že musel být svědkem rozhovoru mezi Antoniem a jeho otcem. Než se usadili, Emma ve snaze zahájit neutrální konverzaci se zeptala: „Jak se daří vnukovi Anny? Když jsme spolu mluvily naposledy, byl nemocný.“ Bartlettovy rysy rozzářil úsměv. „Daří se mu dobře, děkuju za optání.“ Bartlett se obrátil k Antoniovi, protože podle jeho výrazu poznal, že neví o kom je řeč. „Moje asistentka má vnuka, který prodělal zánět slepého střeva, a proto musela zůstat minulý týden doma, aby se o něho starala.“ Obrátil se zase k Emmě. „Chtěla, abych vám vyřídil její blahopřání,“ pokračoval. „A já se k němu rád připojuju,“ znovu podal Emmě ruku. Emmě byl nádherný safírový prsten najednou trochu těsný. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275470
DVĚ NOCI V BUENOS AIRES
„Musím se přiznat, že jsem byl zvědavý, kdo dokázal lehkomyslného playboye zkrotit a přinutit ho, aby se usadil,“ řekl, ale usmíval se, aby otupil osten, který jeho slova obsahovala. „Nemohl si vybrat lépe.“ Emma se snažila usmívat ještě srdečněji, ale cítila se provinile. Musela lhát, a bylo jí to hrozně nepříjemné. „Děkuju, pane Bartlette.“ „Benjamin – pro vás Benjamin, prosím,“ řekl a posadil se. Gestem naznačil, aby se také posadili. „Doufám, že nám prominete, že se budeme během oběda bavit o obchodních záležitostech.“ „Ovšem. Antonio vás obdivuje a vaší společností je přímo nadšený a mě jeho nadšení samozřejmě velmi zaujalo.“ „Opravdu?“ zeptal se Bartlett. „Velmi si vážím toho, čeho jste dosáhl,“ potvrdil Antonio její slova a konečně zahájil řeč, kterou si připravoval skoro týden. Průběh a obsah konverzace obou mužů Emma zčásti předvídala. Antoniovy věty nebo repliky slýchala uplynulé dny, protože si je pro sebe pořád mumlal. Objednali si nápoje a jídlo a Emma musela obdivovat, jak mezi předkrmem a moučníkem Antonio používal pečlivě volená slova, kterými tkal síť, do níž chtěl Benjamina Bartletta lapit. Každá věta měla své místo, byla formulovaná tak, aby Bartletta přesvědčila o tom, že Arcuri Enterprises bude Bartlettově společnosti pomáhat a podporovat ji v dalším růstu, aniž by se pokoušela ji převzít. Byla to precizní, téměř s chirurgickou přesností vykonstruovaná řeč. Vřelost, s jakou jednal Bartlett s ní, se velmi lišila od způsobu, jakým jednal s Antoniem. I když Bartlett dokázal být přívětivý, byl zároveň tvrdý 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275470
PIPPA ROSCOEOVÁ
a nesmlouvavý obchodník, který si hodlal svého budoucího investora zvolit s rozmyslem a moudře. „Evidentně o mé společnosti toho hodně víte, Antonio.“ „Je to výsledek mého důkladného průzkumu.“ „A co váš průzkum říká o mně?“ zeptal se Bartlett a otázku určitě nepoložil z marnivosti. „Že jste etablovaný podnikatel, který bere věci takové, jaké jsou. Nemáte rád změny, bojujete vehementně za svou společnost, za svou značku a její trvalý prospěch. Nevěříte, že obchodní jednání by se měla uzavřít ještě před otevřením druhé láhev whisky, a proto jsme v restauraci a ne v baru a odmítl jste ke kávě alkohol. Myslím, že jste se ještě nerozhodl, koho považujete za vhodného investora, který by vás finančně podpořil v další úspěšné etapě vašeho podnikání.“ Bartlett se překvapeně zasmál. „A jak to víte o té whisky?“ Antonio se podíval na Emmu. Naklonila se a spiklenecky řekla: „My asistentky máme svá tajemství, pane Bartlette. Dovolte, abychom je nevyzrazovaly.“ „Aha… no ovšem. Tak takhle je to,“ prohlásil s milým úsměvem. Emma položila dezertní vidličku, protože zákusek, který si vybrala, byl nad její síly. Popravdě neměla na jídlo, které si objednali, ani chuť. Hlavně proto, že měla kvůli Antoniovi nervy napjaté k prasknutí. „Arcuri, bylo to rozhodně velmi zajímavé setkání. Děkuju vám za práci, kterou jste si dal se svým rozkladem, beru ho v úvahu a doufám, že pochopíte, že s rozhodnutím počkám až do příštího týdne. Mám akcionáře a řada z nich považuje za správnou volbu vašeho otce.“ Antonio tu větu čekal, ale neexistovala jiná, která by ho tak málo potěšila. Nehrálo roli, jestli to 100 Ukázka elektronické knihy