Když však vidím, co národ čte, soudím, že většina našeho úsilí při výuce literatury marná byla. Ještě zřetelnější to je, když si člověk poslechne, co se od autorů beletrie požaduje. Když lidé nevědí, co mají, vědí alespoň, co chtějí. Pravděpodobně nejčastější otázka, jakou si dnes veřejnost klade v souvislosti s moderní beletrií, je ta, proč stále píšeme romány o bláznech a chudácích, kteří se vždycky zapletou do nějaké násilnické a destruktivní akce, když ve skutečnosti jsme v této zemi všichni bohatí, silní a demokratičtí a z obyčejného prostého člověka přímo vyzařuje dobrá vůle. Myslím, že taková otázka je pouze jedním z pokusů, možná neuvědomělých, oddělit v beletrii tajemství od mravů, a tak ji přizpůsobit modernímu vkusu. Po autorovi beletrie se žádá, aby začal zkoumat statistiku místo svědomí, a pokud už musí zkoumat svědomí, má to dělat ve světle statistiky. Takovým způsobem ovšem beletrista svůj zrak nepoužívá. Dívá se, a v tom je přímo obsažen i soud. To, co vidí, se nedá oddělit od jeho morálního povědomí. Čtenáři poněkud odvykli pocitu, že musí z románu vydolovat nějaké konkrétní morální poselství. Teď zato mají pocit, že z něho musí vydolovat úplnou sociální teorii, která přidá životu na ceně. Rozhodně si však za každou cenu přejí vypustit z beletrie tajemství, jak to předvídal už James. Vypravěč sice musí interpretovat to, co vidí, a ne to, co si myslí, že by vidět měl, neznamená to však, že není nebo nemůže být moralistou v takovém smyslu, jaký je mu vlastní. Autor beletrie vždycky pociťuje až nechutnou náklonnost k chudým; i když píše o bohatých, zajímá se víc o to, co jim chybí, než o to, co mají. Obávám se, že pro beletristu je neustálá přítomnost chudých mezi námi zdrojem uspokojení, neboť to pro něj v podstatě znamená, že bude moci vždycky najít někoho, jako je on sám. Jde mu přitom o takovou bídu, která se týká 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275221