Když však vidím, co národ čte, soudím, že většina našeho úsilí při výuce literatury marná byla. Ještě zřetelnější to je, když si člověk poslechne, co se od autorů beletrie požaduje. Když lidé nevědí, co mají, vědí alespoň, co chtějí. Pravděpodobně nejčastější otázka, jakou si dnes veřejnost klade v souvislosti s moderní beletrií, je ta, proč stále píšeme romány o bláznech a chudácích, kteří se vždycky zapletou do nějaké násilnické a destruktivní akce, když ve skutečnosti jsme v této zemi všichni bohatí, silní a demokratičtí a z obyčejného prostého člověka přímo vyzařuje dobrá vůle. Myslím, že taková otázka je pouze jedním z pokusů, možná neuvědomělých, oddělit v beletrii tajemství od mravů, a tak ji přizpůsobit modernímu vkusu. Po autorovi beletrie se žádá, aby začal zkoumat statistiku místo svědomí, a pokud už musí zkoumat svědomí, má to dělat ve světle statistiky. Takovým způsobem ovšem beletrista svůj zrak nepoužívá. Dívá se, a v tom je přímo obsažen i soud. To, co vidí, se nedá oddělit od jeho morálního povědomí. Čtenáři poněkud odvykli pocitu, že musí z románu vydolovat nějaké konkrétní morální poselství. Teď zato mají pocit, že z něho musí vydolovat úplnou sociální teorii, která přidá životu na ceně. Rozhodně si však za každou cenu přejí vypustit z beletrie tajemství, jak to předvídal už James. Vypravěč sice musí interpretovat to, co vidí, a ne to, co si myslí, že by vidět měl, neznamená to však, že není nebo nemůže být moralistou v takovém smyslu, jaký je mu vlastní. Autor beletrie vždycky pociťuje až nechutnou náklonnost k chudým; i když píše o bohatých, zajímá se víc o to, co jim chybí, než o to, co mají. Obávám se, že pro beletristu je neustálá přítomnost chudých mezi námi zdrojem uspokojení, neboť to pro něj v podstatě znamená, že bude moci vždycky najít někoho, jako je on sám. Jde mu přitom o takovou bídu, která se týká 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275221
člověka obecně. Myslím, že pro každého je největším zážitkem okamžik, kdy si uvědomí lidskou nedokonalost. Po přečtení mého románu mi jeden čtenář vzkázal po strýci toto: „Řekni tý holce, aby už přestala psát o těch chudácích. Chudý lidi vidím každej den, už jich mám po krk a chci si od nich odpočinout aspoň při čtení.“ Tehdy mi poprvé došlo, že lidé, o kterých píšu, jsou ti nejubožejší z ubohých. Důvod pro to je myslím velice zajímavý a může snad i hodně vypovědět o tom, jak se autor beletrie dívá na svět. Beletrista píše o tom, co vidí na povrchu, ale dívá se z takového úhlu, že začíná vidět ještě dřív, než se k tomu dostane, a vidí i poté, co mu to zmizelo z dohledu. Začíná vidět v hlubinách svého nitra a jeho místo je určeno tím, co je bezpochyby základem veškeré lidské zkušenosti – tím, že si uvědomí svou vlastní nedokonalost, nebo chcete-li, bídu. Kipling tvrdil, že když chce někdo psát povídky, nesmí odhánět chudé od svého prahu. Mínil tím podle mého názoru to, že chudí mají menší odstup od primitivních životních sil, a že je proto pro autora beletrie jejich neustálá přítomnost mezi námi zdrojem uspokojení. Beletrista je však bude mít nablízku vždy, protože je dokáže najít kdekoli. Stejně jako před tváří Boží jsme všichni děti, před tváří prozaika jsme všichni chudí. Skuteční chudí symbolizují autorovi beletrie pouze stav všeho lidstva. Když někdo píše o chudých lidech jenom proto, aby odhalil jejich materiální nedostatky, dělá práci sociologa, ne umělce. Bída, o níž píše beletrista, se dotýká podstaty a nemusí mít vůbec co dělat s penězi. Kiplinga jako většinu prozaiků samozřejmě také přitahovaly mravy chudých. Chudí milují formálnost víc než bohatí, ale jejich mravy a zvyklosti se podřizují 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275221
nutnosti. Předivem jejich všedních životů vždy probleskuje tajemství existence, a právě proto jim autor beletrie nemůže odolat. Pocit ztráty má člověk od přírody a obraz blázna působí v beletrii rušivě až v posledních staletích, kdy na nás dolehla teorie, že člověk může zdokonalit svou podstatu vlastním úsilím. Blázen nám v moderní beletrii obvykle vadí proto, že nedovolí zapomenout, že jsme ve stejném postavení jako on. Vadit by nám to ale mělo jen v jediném případě: když je blázen dáván za příklad normálního zdravého člověka. Nemohu popřít, že se to děje často, ale už samotný fakt, že k tomu opakovaně dochází, ukazuje na chorobu, kterou je postižen nejen autor beletrie, ale i společnost, která mu propůjčila svá měřítka hodnot. Každý prozaik má své zaměření a žádný nemůže vidět a napsat všechno. Musíme tedy od něj očekávat neúplný obraz, ale pokud mu tento neúplný obraz nebyl vnucen, není to obraz nepoctivý. Vůbec si nemyslím, že máme právo od našich beletristů žádat, aby psali americké romány. Napsat román, který by se dal charakterizovat pouze jako „americký“ a nijak jinak, by bylo pro beletristu příliš skromným cílem, než aby na to plýtval časem. Jako jižanská prozaička využívám místního dialektu i krajových zvyklostí, ale nemyslím si, že píšu o Jihu. Můj úsudek prozaičky o životě v zemědělské Georgii ovlivňuje i bomba svržená na Hirošimu. To není výsledek relativního pohledu a posuzování jedné věci druhou, ale výsledek toho, že jsem zvolila absolutní pohled a posuzuji všechny věci společně, neboť pohled, který jsme si zvolili ve světle absolutna, obsáhne mnohem víc než pohled, který je pouhým důsledkem nějakého průzkumu veřejného mínění.
107
Ukázka elektronické knihy