Kočka z gymplu (Ukázka, strana 99)

„No bezva, Honzíku.“ Rozkoší vrněla, že jí zas přihrál. „I z toho tě vyvedu. Indoevropané, co kdysi vyšli ze své původní pravlasti Anatolie, byli modroocí blonďáci. A právě tak Achajci. Až splýváním s jinými rasami postupně všichni ztmavli. Řekové jsou černovlasí, jenže Homér psal o slavných hrdinech se zlatými kadeřemi. Aspoň to by sis měl pamatovat.“ „Homér…,“ řekl naštvaně. „Kdoví, jak to tehdy bylo.“ „Takhle, věř mi. Nevymýšlím si a nabízím mír. Přijímáš?“ „Na jak dlouho?“ zeptal se opatrně. „Napořád.“ Přikývl a potutelně se zeptal: „Znáš pohádku o číčalkách?“ „A ty jo? “ Tušila, že si na ni něco připravil. „Číčalky byly tři princezny,“ začal. „A všecky upovídané až hrůza.

Od rána do večera v jednom kuse mlely pantem. A jednou přiletěl do jejich království mladý drak, že si za ženu vezme tu nejkrásnější. Vybral si nejmladší z nich.

Když si pro ni na zámek šel, že si ji odveze do svého království, princezna se na něho rozhořčeně rozkřikla: Nevezmu si nevychovance, který ani při námluvách nenosí vázanku. A utekla před ním.

Drak se honem vydal do obchodu pro vázanku. Když se ale vrátil, princezna zase naštvaně zvolala: Nikdy se neprovdám za usmoleného draka, který si před svatbou nevyčistí zuby!

Drak se potom vypravil do drogerie pro zubní kartáček, jenže ani pak nebyla princezna spokojená. Co jsi to za ženicha, ječela, že si pro mne jdeš bez kytice? Tady máš moji odpověď, barbare. A drakovi, který na ni vyjeveně civěl, vstrčila na jazyk živou myš.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274890

Draka její chování naštvalo a zařval: Princezno, za to, že jsi taková fajnovka a nabízíš mi místo sebe myš, proměním tě v kočku. To jí řekl a taky udělal. A tak se princezny číčalky proměnily v kočky a loví myši. Zůstaly krásné a rozmarné, jenže už nemluví, jen mňoukají.“ Nečekala, že si něco takového vymyslí, a dojalo ji to. „To se ti fakt povedlo. Je to moc pěkná pohádka,“ pochválila ho. A už to nevydržela a vskočila mu na klín.

Už se nelekl a pohladil ji po hlavě.

Slastně přivřela oči a vrněla. Ještě před hodinou, když čekala na kámošky ze školy, ji ani nenapadlo, že něco takového může prožít.

Přála si, aby nablízku byla Božka a viděla to. Vzteky by se na ní trhaly její noblesní džíny z New Yorku.

A Honza ji hladil a přiznal se, že i když si všímal jiných holek, vždycky se mu nejvíc líbila ona. Její broskvová pleť, modré oči a nádherně vykrojené plné rty. A zlatý vodopád jejích vlasů, o kterých se mu i zdálo. O čem se mu ještě kromě jejích vlasů zdálo, když na ni ve snu myslel, to už neřekl. Ani nemusel, věděla, po čem kluci touží.

A byla úplně zjihlá, když slyšela, že na soutěžích modelek by se uplatnila, nebýt podvodníků a mafiánů, kteří o tom rozhodují, určitě by patřila k těm nejlepším, co jsou na obálkách světových módních časopisů, o tom že je naprosto přesvědčený.

Dojatě to poslouchala, neodvážila se ho přerušit, aby nezačal mluvit o něčem, co by ji už tolik netěšilo, a znovu ji zamrzelo, že se s ním jako kočka nemůže vodit za ruku, a nebo se s ním objímat na zadním sedadle v kině a dělat to, pro co je kino za mizerného počasí užitečné.

Záviděla holkám, že teď mají proti ní výhodu a Honzu jí mohou odloudit. Tiše vzdychla a Honza se zeptal, na co myslí.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274890

Řekla, že na to, až se provalí, co se jí stalo. Máma z toho bude nešťastná, nezaslouží si to. „Neber si to tak,“ chlácholil ji. „Já si fakt myslím, že za pár dní se to může změnit. Buď trpělivá.“ A opět se vrátil ke své teorii a upozornil ji, jak si má večer lehnout, na co by se měla v myšlenkách soustředit, aby se uklidnila. „Máš pravdu, ale teď už radši jdi,“ řekla, i když tomu, co jí radil, nevěřila. „A ty nepůjdeš domů?“ zeptal se. „Později. A sama,“ odpověděla.

Slíbili si, že příští odpoledne se zase sejdou na stejném místě.

Honza navrhl, že jí přinese nějaký mobil, aby si spolu mohli povídat, i když se neuvidí. Jakmile namačká jeho číslo a on na ni promluví, bude schopna se s ním bavit jako holka.

Ochotně přikyvovala, že ano, uvidí se. Honza jí ale musel slíbit, že jiným holkám, a v žádném případě Božce, té už vůbec ne, nikomu ze třídy nesmí prozradit, že se spolu viděli a na čem se dohodli.

Když odcházel a zahýbal k panelákům, zavolala za ním teskně, Ahoj zítra, a jen mňoukla.

Zahanbeně se otočila a odcházela za město. Mířila ke staré stodole, kolem které jezdívala na kole. Myslela při tom na Honzu a leknutím strnula, když se na ni z remízku vyřítil pes. Podle plandavých uší to byl kokršpaněl. Kokry měla ráda, byli milí a inteligentní, tenhle se ale přátelsky netvářil. Jako každý cvičený ňouma si chtěl u svého pána vysloužit kostičku. Starší vousatý muž v sytě zeleném klobouku a s puškou v ruce postával pod odkvétající jabloní a křičel na něho: „Trhej, Arne! Trhej!“ 100 Ukázka elektronické knihy