demokratické republiky a několik dalších pitomců. Člověk může být dobrý a k tomu má směřovat. Dokonalost je nedosažitelná a desítky seznamů a seznamů těchto seznamů mohou způsobovat jen větší zmatek. Britská psychoterapeutka Mavis Klein ve své knize Lives people live popisuje typickou příhodu: Člověk prahnoucí po dokonalosti se rozhodne, že si vytapetuje pokoj. Na rozdíl ode mě, na kterého dva dny před Vánoci doma ječí, že slíbil vytapetovat předsíň, si na to vyhradí v diáři jedno odpoledne, pokoj pečlivě změří, koupí přesně o 10 % více tapet (na to, co prostříhá), lepidlo pokud možno na váhu odpovídající celkové ploše, stěny umyje, pokoj vytapetuje, a jelikož je perfekcionista, všechno pečlivě uklidí. Když zálibně shlíží na své dílo, zjistí náhle, že růžek jedné tapety se mírně odchlipuje. V tu chvíli se ujímá akce jeho rebel, který již nevytáhne štafle, ale na židli halabala naskládá pyramidu knih, na niž se vyšplhá, aby chybu napravil. Pochopitelně v pádu rozmlátí akvárium, pořeže si ruku a dostane ránu od elektrické zásuvky namočené do studené krvavé rybí polévky na koberci. Výsledkem je opravdu dokonalý binec, vedle něj ale především pocity zmaru a sebetrestající postoje. Workoholku tohoto typu výstižně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají v kapitolce nazvané „Ušoupané koleno“. Její běsnost vyžaduje, aby byla perfektní nejméně v deseti oborech: jako profesionálka, jako matka, chůva, společnice, manželka a současně milenka, uklízečka, kuchařka atd. Výsledkem tohoto úsilí je jednak značný
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274883
zmatek, protože když se snaží současně uvařit, vyprat a uklidit, určitě jídlo připálí a pračku v chvatu omylem vypustí na podlahu, především však pocity vyčerpání a závěrečné zhodnocení, nebo spíš znehodnocení vlastní osobnosti: „Nestojím za nic!“ Silný člověk má v mysli zakódovaný příkaz, že si nikdy nesmí říci o pomoc, protože by tak prokázal, že selhal. Ještě větší strach má z toho, že by jeho prosba mohla být odmítnuta, což si plete s dětskou představou, že by člověk, kterého o něco žádá, zavrhnul jeho samotného jako osobnost. Na světě přitom platí pravidlo: dneska ty mně, zítra já tobě nebo někomu jinému. Vznešeně se tomu říká „reciproční altruismus“. Jsou to velmi často prvorozenci, kterým byla v dětství na záda naložena příliš velká odpovědnost. Ono se nezdá, že by bylo tak náročné houpat mladšího bratříčka, ale ta malá chůva je na svůj úkol zcela sama a má pocit, že v něm musí obstát, jinak by ztratila lásku rodičů, sebeúctu, jistotu. Směrem nahoru si tedy nemůže říkat o pomoc, protože to by byl projev selhání, a směrem dolů by jí to stejně nebylo nic platné. Tak pečuje sama samotinká a nese si to dál do života. Jedinci vystupující se štítem, na němž je napsáno „Buď silný“, jsou většinou spolehliví dříči, kteří všechno zvládají sami. Skutečnost, že by měli o něco požádat je pro ně nemyslitelná a nepřijatelná. Zatímco výkony „dokonalých“ končívají ve zmatku, výkony silných mohou končit až v křeči. Typická je například bolest dolních zad, někdy též označovaná jako nepravý ischias, u níž nenajdeme žádné změny na páteři, jen zatnuté svaly. Obrazně si takový člověk naloží příliš velký náklad a konkrétně to
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274883
odnese bolestmi v zádech. Jsou to často zástupci pomáhajících profesí, kteří sami pomoc kdekomu nabízejí a poskytují, požádat o ni však nedovedou.
O D M Í T N U T Í T V É H O P OŽ A DAV K U NENÍ ODMÍTNUTÍM TVÉ OSOBY! Před dávnými léty ležel u nás na klinice jeden takový pacient s řadou funkčních obtíží bez závažnějšího patologicko-anatomického nálezu. Zkoušeli jsme tehdy holterovské monitorování měřící krevní tlak a tepovou frekvenci, připnuli jsme mu snímače a poslali ho do obchodu před nemocnicí, aby si vyměnil papírovou desetikorunu za pětadvacetníky na telefon (chápete, jak dávno to bylo). Jednoduchý úkon pro každého jiného pro něj představoval enormní sebezapření a překročení vnitřních pravidel, což se projevilo vzestupem tlaku a pulsu do vysokých hodnot. Poučen tímto příkladem dávám od té doby pacientům s podobnými příkazy, zákazy a zábranami (nesmíš si o nic říkat, musíš být silný!) jednoduchý, pro ně ale náročný úkol. Ať si vezmou do kapsy tři stokoruny a jdou na Václavské náměstí, tam snadno najdou obchod, na němž visí cedule s nápisem DROBNÉ NEROZMĚŇUJEME, ať vejdou a požádají o drobné. Když budou mít smůlu, na konci své mise budou mít plné kapsy dvacetikorun. Když budou mít štěstí, odmítnutí této malé služby bude doprovázeno ještě jízlivými poznámkami. Ale oni zjistí, že se to dá
100
Ukázka elektronické knihy