demokratické republiky a několik dalších pitomců. Člověk může být dobrý a k tomu má směřovat. Dokonalost je nedosažitelná a desítky seznamů a seznamů těchto seznamů mohou způsobovat jen větší zmatek. Britská psychoterapeutka Mavis Klein ve své knize Lives people live popisuje typickou příhodu: Člověk prahnoucí po dokonalosti se rozhodne, že si vytapetuje pokoj. Na rozdíl ode mě, na kterého dva dny před Vánoci doma ječí, že slíbil vytapetovat předsíň, si na to vyhradí v diáři jedno odpoledne, pokoj pečlivě změří, koupí přesně o 10 % více tapet (na to, co prostříhá), lepidlo pokud možno na váhu odpovídající celkové ploše, stěny umyje, pokoj vytapetuje, a jelikož je perfekcionista, všechno pečlivě uklidí. Když zálibně shlíží na své dílo, zjistí náhle, že růžek jedné tapety se mírně odchlipuje. V tu chvíli se ujímá akce jeho rebel, který již nevytáhne štafle, ale na židli halabala naskládá pyramidu knih, na niž se vyšplhá, aby chybu napravil. Pochopitelně v pádu rozmlátí akvárium, pořeže si ruku a dostane ránu od elektrické zásuvky namočené do studené krvavé rybí polévky na koberci. Výsledkem je opravdu dokonalý binec, vedle něj ale především pocity zmaru a sebetrestající postoje. Workoholku tohoto typu výstižně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají v kapitolce nazvané „Ušoupané koleno“. Její běsnost vyžaduje, aby byla perfektní nejméně v deseti oborech: jako profesionálka, jako matka, chůva, společnice, manželka a současně milenka, uklízečka, kuchařka atd. Výsledkem tohoto úsilí je jednak značný
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274883