Jominiho varianta
97
Na 28. května svolalo Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo ministerskou konferenci. Císař členům kabinetu vyložil, že je třeba udělat z války v Itálii evropskou záležitost. Ostatně i „pařížští peněžníci“ byli „skoro naskrze toho mínění, že válka nezůstane omezená [na Itálii – pozn. L. T.]“ referovaly Císařské královské noviny. Jak to zaonačit, aby se Prusko a Německý spolek postavily na jeho stranu, to už ale František Josef nevěděl. To, že „v Prusku od nějaké doby Rakousku příznivé smýšlení panuje,“ bylo spíše projevem zbožných přání ve Vídni než střízlivého pohledu. Potvrdila to ostatně i mise pruského generála Adolfa von Willisen ve Vídni. Prusové byli v přístupu k Rakousku a „jeho“ válce rozpolcení. Zatímco ministr války Bonin a šéf generálního štábu Moltke chtěli jít do boje proti Francii, ministr zahraničí Schleinitz byl proti. Jeho názor formulovaný do ideje „ozbrojeného zprostředkování“ nakonec převážil, a to díky princi regentovi Vilémovi. Tomu také odpovídaly instrukce, které baron Willisen, pověřený jednáním s Rakušany, dostal už 8. května a na nichž se nic ani později nic nezměnilo. Tento postup plně konvenoval s názorem pruského vyslance v Rusku Bismarcka. Ten v každém dopise ze St. Petěrburgu nabádal ministra zahraničí, aby Prusko zůstalo neutrální, a přitom se mírně sblížilo s Francií. Vysloužil si za to obvinění, že prodává svou duši ďáblu. Bismarck se ohradil, že pokud prodává „nějakému ďáblu svou duši, pak jen ďáblu teutonskému, a nikoli galskému“. Stranou se také drželi za kanálem La Manche. „Velká Británie nic nepřežene. Staré smlouvy dokazují, že je Británie evropskou mocností a že má povinnosti jak ke svým sousedům, tak i k sobě samé. Nepřipustíme nikdy, aby Evropa znovu upadla do onoho nesnesitelného stavu, který, jak si mnozí z nás pamatují, panoval před padesáti lety. Británie se slepě nevrhne do války, ale také se nevzdá svého postavení v Evropě,“ psaly The Times. O to více František Josef žádal své ministry, aby Rakousko „nasadilo pro evropský konflikt všechny síly“. Už ale neopakoval, jako pouhé dva dny předtím, že je třeba „vystupovat imponujícím dojmem“. Nejvíce císaři oponoval správce „státního pokladu“, ministr financí Bruck. Tvrdil, že zemi zruinuje i vítězná válka. Nepomáhaly ani nové daně z masa a vína a vyšší poplatky za kolky. Stejně tak nic neřešily ani „činy vlastenecké“ v podobě peněz a cenných papírů, které „vlasti oddaní“ císařovi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274813
98
K r v e p o ko l e n a
poddaní odevzdávali. Večer se František Josef navíc dozvěděl, že se proti němu opět aktivizují nejen Maďaři, ale že reptají i Vídeňáci, kterým by se na trůnu více zamlouval jeho mladší, oblíbený bratr arcivévoda Maxmilian. Noc po schůzce s ministry spal František Josef špatně. Nikoli kvůli názoru, že by měl abdikovat v Maxmilianův prospěch. O tom si myslel své. Bůh ho dosadil na trůn, jen on ho z něj mohl sesadit. Trápilo ho pomyšlení na nadcházející cestu do italské jámy lvové. Snídaně mu prý chutnala jako „jídlo odsouzenci před popravou“. Zatímco v hlavním městě, které opustil hodinu před polednem, žádné velké nadšení při jeho průjezdu ulicemi na nádraží nepanovalo, cestou přes Štýrský Hradec, Lublaň a Mestre doprovázelo jeho salonní vlak mávání a volání lidí věřících ve vítězství. O dva dny později, 30. května v šest hodin odpoledne, vystoupil na peron v šedesátitisícové Veroně. Vojáci ho přivítali voláním „Veličenstvo, chleba a boty!“ Nemile zaskočený císař nařídil okamžitě rekvizice obuvi, chleba a mouky. Po válce byly přitom u Verony objeveny zakopané velké zásoby mouky. Podle Bonapartových propozic měli Piemonťané proniknout v neděli 29. května z Vercelli k Palestru, zmocnit se ho a připravit tak Francouzům prostor pro postup na Novaru. Kvůli rozvodněné Sesii, silně pršelo a navíc tál sníh v Alpách, se italským ženistům podařilo teprve v ponděli ráno dokončit alespoň jeden pontonový most. Vyděšeni rakouskou hlídkou, která se u Sesie nenadále objevila, pontonýři přerušili práci. Až když se nic nedělo, uklidnili se a most ukotvili. V poledne měly řeku za zády už čtyři piemontské divize. (Poslední Cucchiariho divize zůstala v Casale, aby střežila cestu do Turína.) Úkol dobýt Palestro připadl generálu Cialdinimu. Jeho kolegové Durando, Fanti a Castelborgo zaútočí na Vinzaglio a Confienzu ležící necelé tři kilometry severovýchodně od Palestra. Proti 3750 mužům brigády generálmajora Leopolda Weigla se valilo asi 41 800 Italů. Jak vypadala jedna ze srážek tohoto dne, popsal hulánský rytmistr Carl Fischer von Wellenborn. Ráno 30. května vyslal plukovník Ceschi z Novary k Borgo Vercelli pěší setninu pluku č. 22 Wimpffen doprovázenou eskadronou hulánů pluku č. 1 Civalart. „Před Borgo Vercelli stál mlýn, Mulino Gamera. A právě tady stál oddíl nepřátelské jízdy roztažené do šířky přes celou cestu. A za ní byla napravo a nalevo pěchota. Postupovali jsme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274813
Jominiho varianta
99
kupředu, zatímco si nás jeden nepřátelský důstojník prohlížel dalekohledem. Nařídil jsem půleskadroně přiblížit se a kapitánu Stárymu jsem navrhnul napadnout nepřátelskou jízdu. Okamžitě souhlasil. I protivník se pohnul proti nám. Konečně ho máme v hrsti! Přešli jsme do klusu
Palestro
Ukázka elektronické knihy