Jominiho varianta
97
Na 28. května svolalo Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo ministerskou konferenci. Císař členům kabinetu vyložil, že je třeba udělat z války v Itálii evropskou záležitost. Ostatně i „pařížští peněžníci“ byli „skoro naskrze toho mínění, že válka nezůstane omezená [na Itálii – pozn. L. T.]“ referovaly Císařské královské noviny. Jak to zaonačit, aby se Prusko a Německý spolek postavily na jeho stranu, to už ale František Josef nevěděl. To, že „v Prusku od nějaké doby Rakousku příznivé smýšlení panuje,“ bylo spíše projevem zbožných přání ve Vídni než střízlivého pohledu. Potvrdila to ostatně i mise pruského generála Adolfa von Willisen ve Vídni. Prusové byli v přístupu k Rakousku a „jeho“ válce rozpolcení. Zatímco ministr války Bonin a šéf generálního štábu Moltke chtěli jít do boje proti Francii, ministr zahraničí Schleinitz byl proti. Jeho názor formulovaný do ideje „ozbrojeného zprostředkování“ nakonec převážil, a to díky princi regentovi Vilémovi. Tomu také odpovídaly instrukce, které baron Willisen, pověřený jednáním s Rakušany, dostal už 8. května a na nichž se nic ani později nic nezměnilo. Tento postup plně konvenoval s názorem pruského vyslance v Rusku Bismarcka. Ten v každém dopise ze St. Petěrburgu nabádal ministra zahraničí, aby Prusko zůstalo neutrální, a přitom se mírně sblížilo s Francií. Vysloužil si za to obvinění, že prodává svou duši ďáblu. Bismarck se ohradil, že pokud prodává „nějakému ďáblu svou duši, pak jen ďáblu teutonskému, a nikoli galskému“. Stranou se také drželi za kanálem La Manche. „Velká Británie nic nepřežene. Staré smlouvy dokazují, že je Británie evropskou mocností a že má povinnosti jak ke svým sousedům, tak i k sobě samé. Nepřipustíme nikdy, aby Evropa znovu upadla do onoho nesnesitelného stavu, který, jak si mnozí z nás pamatují, panoval před padesáti lety. Británie se slepě nevrhne do války, ale také se nevzdá svého postavení v Evropě,“ psaly The Times. O to více František Josef žádal své ministry, aby Rakousko „nasadilo pro evropský konflikt všechny síly“. Už ale neopakoval, jako pouhé dva dny předtím, že je třeba „vystupovat imponujícím dojmem“. Nejvíce císaři oponoval správce „státního pokladu“, ministr financí Bruck. Tvrdil, že zemi zruinuje i vítězná válka. Nepomáhaly ani nové daně z masa a vína a vyšší poplatky za kolky. Stejně tak nic neřešily ani „činy vlastenecké“ v podobě peněz a cenných papírů, které „vlasti oddaní“ císařovi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274813