NAVŽDY A DEN
„Zavolám tam,“ nabídla se slečna. Byla přibližně stejně stará jako Monique, avšak přísnější; jako by záměrně neměla pochopení pro druhého. To bylo poprvé, co promluvila. „Není třeba. Zaběhnu nazpátek nahoru.“ „Počkáme tady na tebe,“ Griffith pochopil, co má za lubem. Stoupl si před dívku, aby jí zabránil v pohybu, a než stačila něco namítnout, Bond pospíchal po schodišti zpět. Přidal do kroku, a když míjel pár lidí, nikdo neměl čas nebo duchapřítomnost, aby ho zastavil a zeptal se, kam má namířeno. V prvním patře si prohlédl dlouhou chodbu s krytinou z PVC, okenními tabulkami z mléčného skla a po obou stranách několikerými falešnými dveřmi naproti sobě. Vedle sebe si na zdi všiml červeného tlačítka – poplašného požárního zařízení – a bez zaváhání do něj praštil loktem. Po celé budově se v tu ránu hystericky rozdrnčel zvonek. Na okamžik jako by všichni zkameněli. Vzápětí lidé vybíhali ze všech koutů na chodbu, hrnuli se ze dveří a tlačili směrem k němu. Nikdo nic neříkal. Ani se nezdáli nijak znepokojení. Zatímco uháněli o překot ke schodišti a dolů, Bond stál na místě. Počkal, až se chodba vylidní, a pak spěchal opačným směrem než všichni ostatní. Sice si ho snad nikdo nevšiml, jenže dívka u východu věděla, že zmizel nahoře, a mohlo jí dojít, že to má na svědomí on. Brzy si někdo uvědomí, že jde o planý poplach. Ostraha objektu už je možná na cestě. Kolik času mu zbývá? Nanejvýš pár minut. Minul jednu prázdnou místnost a potom druhou. Všude, kam nakoukl, viděl tentýž nábytek a zařízení – otočné židle a obyčejné dřevěné stoly, psací stroje Remington Quiet-Riter, nastavitelné stolní lampy, drátěné odkladače na papíry – prostě 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274656
ANTHONY HOROWITZ
normální němé svědky každodenního kancelářského života. Vtom zaslechl bouchnutí zásuvky. Jakýsi mladík v bílé košili s krátkými rukávy vybíhal se složkou papírů, které chtěl zachránit před ohněm. Bond se rozhodl zariskovat a popadl ho za ruku. „Le département des comptes. C’est où?“ Muž nejasně ukázal loktem a koukal co nejrychleji zmizet do bezpečí. Poplašný signál stále vyzváněl. Bond v uvedeném směru našel dveře a vklouzl dovnitř. Hned poznal, že trefil na správné místo. Tři stěny lemovaly ocelově šedé kartotéční skříně – odhadem jich napočítal nejméně šedesát. Každá měla tři prostorné zásuvky. Z jednoho konce na druhý se táhly dvě řady stolů a na každém zůstaly ležet rozevřené složky a všude se válely roztroušené listy papíru. Jeden Bond náhodně zvedl. Měl stejný formát jako průklep a v pravém horním rohu bylo vytištěno osmiciferné číslo. James vytáhl z kapsy kopii a zapamatoval si číslo: 82032150. Teď už jen najít originál. Zkusil nejbližší zásuvku. Byla zamčená. Osazenstvo jistě nemělo čas místnost zajistit do půl minuty od vypuknutí poplachu. Zatáhl za jinou a ta se otevřela. Obsahovala několik stovek dokladů, natěsnaných k sobě svisle v lepenkových deskách. Nevšímal si textu – co a kdy si kdo objednal a kolik zaplatil. Šel jen po číslech. Oddechl si, když zjistil, že jsou seřazeny podle čísel, a ne podle názvů společností. Tento svazek zahrnoval čísla od 00120206 do 00135555. Mrkl na data. Čtyři roky stará. Dávalo to smysl. Průklep se vztahoval k novější transakci. Rychle se přesunul na jiné místo a otevřel několik dalších zásuvek, až konečně našel, co hledal. Sedm osm faktur 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274656
NAVŽDY A DEN
vystavených ve stejnou dobu a vážících se ke stejnému zákazníkovi. Místo jména firmy tam stály jen iniciály W. E. Jednalo se o koupi řady různých chemikálií, mezi nimi jodidu draselného, kyseliny dusičné, hydrogensíranu sodného a želatiny. Ohlédl se přes rameno. Stále byl v místnosti sám. Kvapně listoval, aby narazil na doklad, který potřeboval. Vytáhl ho. Faktura byla vystavena na firmu W. E. devět týdnů předtím, po dodání třiceti galonů látky zvané anhydrid kyseliny octové nebo též acetanhydrid (jak Bond postřehl, všechny chemikálie byly uvedeny anglicky). List složil a zastrčil do kapsy. Jelikož se v kanceláři nacházely tisíce a tisíce faktur, bylo velmi nepravděpodobné, aby někdo zjistil, že jedna z nich zmizela, a i kdyby, pramálo by na tom záleželo. Mohli by to přičítat administrativní chybě. Nikdo přece nebude vědět, že tam slídil. Zásuvku zavřel a přesně v tom okamžiku zvonění ustalo. Po tom protivném drnčení se ticho zdálo nepřirozené. Stejně jako kanceláře, které bez pracovníků zely prázdnotou. Bond se narovnal, otočil a ve dveřích uviděl ženu, jak na něj udiveně kouká. Klidně by to mohla být matka toho děvčete, které ho vyprovázelo k východu. Typická francouzská matrona s nečistou pletí, vlasy svázanými vzadu do drdolu, mohutným poprsím, brýlemi s kostěnými obroučkami a tenkým řetízkem pod bradou. Oblečena byla celá do černého a dívala se na něj znechuceně, jako kdyby byla despotická ředitelka soukromé školy a on žák, kterého právě přistihla, jak se vloupal do jídelny. „Co tady děláte?“ vybafla na něj. „Hledám kancelář pana Marianiho,“ odpověděl jako neviňátko. „Myslím, že jsem u něj nechal brýle na čtení.“ 101
Ukázka elektronické knihy