NAVŽDY A DEN
„Zavolám tam,“ nabídla se slečna. Byla přibližně stejně stará jako Monique, avšak přísnější; jako by záměrně neměla pochopení pro druhého. To bylo poprvé, co promluvila. „Není třeba. Zaběhnu nazpátek nahoru.“ „Počkáme tady na tebe,“ Griffith pochopil, co má za lubem. Stoupl si před dívku, aby jí zabránil v pohybu, a než stačila něco namítnout, Bond pospíchal po schodišti zpět. Přidal do kroku, a když míjel pár lidí, nikdo neměl čas nebo duchapřítomnost, aby ho zastavil a zeptal se, kam má namířeno. V prvním patře si prohlédl dlouhou chodbu s krytinou z PVC, okenními tabulkami z mléčného skla a po obou stranách několikerými falešnými dveřmi naproti sobě. Vedle sebe si na zdi všiml červeného tlačítka – poplašného požárního zařízení – a bez zaváhání do něj praštil loktem. Po celé budově se v tu ránu hystericky rozdrnčel zvonek. Na okamžik jako by všichni zkameněli. Vzápětí lidé vybíhali ze všech koutů na chodbu, hrnuli se ze dveří a tlačili směrem k němu. Nikdo nic neříkal. Ani se nezdáli nijak znepokojení. Zatímco uháněli o překot ke schodišti a dolů, Bond stál na místě. Počkal, až se chodba vylidní, a pak spěchal opačným směrem než všichni ostatní. Sice si ho snad nikdo nevšiml, jenže dívka u východu věděla, že zmizel nahoře, a mohlo jí dojít, že to má na svědomí on. Brzy si někdo uvědomí, že jde o planý poplach. Ostraha objektu už je možná na cestě. Kolik času mu zbývá? Nanejvýš pár minut. Minul jednu prázdnou místnost a potom druhou. Všude, kam nakoukl, viděl tentýž nábytek a zařízení – otočné židle a obyčejné dřevěné stoly, psací stroje Remington Quiet-Riter, nastavitelné stolní lampy, drátěné odkladače na papíry – prostě 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274656