Píšete, že když mu váš otec oznámil, že nevěří v Alláha, nehnul váš děda brvou… … a řekl: „Tvůj úděl nebude přesto o nic lehčí než ten můj.“ Byl to velmi moudrý muž, jeho nadhled občas postrádám. Exil mě osobně zachránil, na druhou stranu jsme všichni leccos ztratili. Nemohu myslet v klidu na to, že jsem se nemohla rozloučit s babičkami a dědečky, že už je nikdy neuvidím. Nepokusili jste se domů vrátit třeba jako turisté? Vyjeli jsme z Íránu na turistické pasy v roce 1985 a zažádali o azyl. Jako političtí uprchlíci jsme se pak už vrátit nemohli. A i kdybychom mohli, je jisté, že bych se na hranicích musela zahalit. Nevím, co by mi pak dělalo fyzicky hůř – strach z perzekuce, z vězení, nebo odpor k té hrozné věci na hlavě? To je nejděsivější vzpomínka, občas se mi o tom zdává: jak mi přetahují hadr přes hlavu a já nemůžu dýchat. Dokud se tam budou ženy oblékat do pytlů na odpadky, jak píše Salman Rushdie, nemohu tam jet. Nechci být jako pytel odpadků. Vaši rodiče měli v Íránu dobré postavení, za zdmi svého bytu a hlavně domu prarodičů s velkou zahradou a zahradníkem si žili skoro svobodně, po svém. Nelitují dnes, po třiceti letech, svého odchodu? Jsou v Paříži i oni šťastní? Ve francouzském exilu byli deklasováni, ano, není třeba to zastírat. Otec byl v Íránu ceněný chemik, odborník ve výzkumu, zatímco ve Francii se živil jako prodavač novin na nádraží, pracoval v knihkupectví či jako laborant ve fotoateliéru. Muselo to být pro něj těžké. Ale když jsem se ho na to jednou ptala, pokrčil rameny a vyprávěl mi, jak si šel po nástupu Chomejního koupit v Teheránu knihu, která ho moc zajímala. Vzal ji do ruky, otevřel a zjistil, že každá desátá dvacátá stránka je prázdná. Knihkupec ho ostře sledoval, jistě by ho také udal, kdyby snad otec dal najevo nějak svůj údiv nebo nesouhlas. Knihu si tedy musel koupit, ale doma ji hned zahodil. Nechtěl číst cenzurované texty. „A podívej se teď okolo mě, na ty hromady krásných knih,“ povídá mi o třicet let později v Paříži. „Čtu, co chci!“ Troufám si tvrdit, že otec je šťastný. Vy sama píšete, že jste pocit úlevy a nadšení ze svobody zažila hned v letadle, v němž jste opouštěli Teherán. Když stevardka oznámila, že jste mimo íránský vzdušný prostor, okamžitě jste strhla z hlavy šátek. Dnes se oblékáte a chováte, jak chcete. Cítíte se být bez výhrad Francouzkou? Jsem Francouzka narozená v Íránu. Nemohu na to zapomenout, je to ve mně, byť to stále bolí. Ale miluju Francii. Je to země, kde jsem mohla poznat
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274654